Tak to někdy bývá
Na malého Jiříka jeho rodiče dlouho čekali. Těhotenství ale bylo náročné a syn se narodil předčasně. Skončil v inkubátoru. Spousta orgánů nebyla správně vyvinutá. Umělá plicní ventilace. Dvě operace. Odchlípení sítnice.
Dvakrát k němu rodičům dovolili přijít, aby se rozloučili. Ale Jiřík přežil.
Brzy se však ukázalo, že skoro nevidí a téměř neslyší. Tělesný vývoj se pomalu srovnal Jiřík si sedl, začal si hrát s hračkou, později se s oporou postavil. Ale rozumově se nijak neposouval.
Zpočátku pořád doufali nejdřív bojovali oba, pak se táta nějak potichu vytratil a maminka bojovala dál sama.
Sehnala nějakou výjimku, v tři a půl letech dostal Jiřík kochleární implantáty. Sice už všechno slyšel, ale vývoj se stejně nehýbal. Cvičení s logopedy, speciálními pedagogy, psychology a různými odborníky. Maminka Jana ke mně s Jiříkem chodila opakovaně.
Navrhoval jsem: pojďme to zkusit ještě takhle, nebo takhle Jana zkoušela všechno možné. Nic však nefungovalo. Většinu času Jiřík seděl potichu v ohrádce, točil nějakou věcí, bouchal s ní o zem. Kousal si ruku a ještě něco jiného. Občas monotónně vyváděl, jindy jeho vytí měnilo výšku. Jana tvrdila, že Jiřík ji poznává, zvláštně na ni kurliká a miluje, když mu drbe záda a nohy.
Nakonec jí nějaký postarší psychiatr řekl: Tak jakou diagnózu tu chcete hledat? Chodící zelenina. Udělejte si ohledně něj jasno a žijte. Buď ho svěříte ústavu, nebo se o něj budete starat sama už jste se to přece naučila? Nedoufejte v žádné zázraky, ani se sama neobětujte, to k ničemu nevede. To byl jediný člověk, který Janě řekl něco přímo. Jiříka dala do speciální školky a nastoupila zpět do práce.
Za nějaký čas si koupila motorku už dlouho po tom toužila. Začala jezdit po Praze i ven z města s partou motorkářů když řval motor, nejistoty i smutek se rozplynuly. Otec platil výživné v korunách, ona vše utrácela za víkendové pečovatelky Jiřík nebyl vlastně složitý na hlídání, když si člověk zvykl na jeho vyjíždění. Později jí jeden kamarád-motorkář řekl: Hele, Jano, začínáš mě dost bavit, máš v sobě něco zvláštně osudového.
Tak pojď, něco ti ukážu, odvětila Jana.
Spokojeně se usmíval, myslel si, že ho láká domů do postele. Ukázala mu Jiříka. Ten byl zrovna docela čilý, vydával modulované zvuky a kurlikal asi matku poznal, nebo ho znervóznil cizí člověk.
No teda, to je mazec! řekl kamarád.
A co sis jako představoval? odsekla Jana.
Za nějakou dobu spolu nejen jezdili, ale i bydleli. Motorkář Standa se k Jiříkovi přibližovat nemusel (dopředu probrali), Jana to také nevyžadovala. Pak Standa řekl: pojďme spolu mít dítě. Jana ostře: a co když zase takové? Budeme to chtít? Standa zmlkl skoro na celý rok, pak však znovu přišel: ne, stejně bych rád.
Narodil se Tomášek. Naštěstí úplně zdravý. Standa navrhnul: možná bychom teď mohli dát Jiříka do zařízení, když máme zdravého synka? Jana odpověděla: to spíš tebe dám do ústavu. Já jen tak špitl raději.
Tomášek objevil Jiříka v devíti měsících, když začal lézt. Hned ho velmi zaujal. Standa měl strach a zlobil se: Nedovoluj malému k němu, je to nebezpečné. Ale Standa byl pořád v práci nebo na motorce, tak Jana nechávala Tomáška u Jiříka. Když vedle sebe Tomášek byl, Jiřík nevyl. A připadalo jí, že na něj čeká, naslouchá mu. Tomášek nosil hračky, ukazoval, jak si hrát, skládal Jiříkovi prsty.
Jednou byl Standa nemocný a zůstal na víkend doma. Uviděl: Tomášek, sotva chodící, něco volal a za ním jako pejsek šel Jiřík (do té doby jen seděl v koutě v jednom pokoji). Standa se rozčílil: drž svého hloupého syna dál od mého nebo je pořád hlídej. Jana ho vyprovodila ke dveřím.
Bál se. Zase se usmířili. Jana přišla za mnou:
Je to dřevo, ale mám ho ráda, řekla o Standovi. Strašné, že?
Je to normální, řekl jsem jí. Mít rád svoje dítě bez ohledu na cokoli
Já ale mluvím o Standovi, upřesnila Jana. A myslíte, že je Jiřík pro Tomáška nebezpečný?
Řekl jsem, že v jejich dvojici je jasný, kdo určuje směr, ale že je nutné dohlížet. U toho zůstalo.
V roce a půl Tomášek naučil Jiříka skládat věže podle velikosti. Sám už mluvil ve větách, zpíval písničky a ukazoval říkadla, třeba vařila myšička kašičku. On je snad génius? ptala se mě Jana. Standa chce znát můj názor. Chlapi v jeho partě mají v tom věku děti, co neřeknou ani máma, táta.
Myslím, že to je díky Jiříkovi, připustil jsem. Ne každé dítě ve dvou letech táhne vývoj druhého dopředu.
No vidíš! zaradovala se Jana. Takhle to tomu svému polenu řeknu.
To je rodinka, pomyslel jsem si chodící zelenina, poleno s očima, ženská na motorce a zázračné dítě. Jak se naučil Tomášek na nočník, trvalo mu asi půl roku, než to naučil i bráchu. Sám se naučil Jiříka najíst, pít z hrnečku, oblékat i vysvlékat tuhle misi už mu zadala Jana.
Ve tři a půl letech položil Tomášek otázku: A co s Jiříkem vlastně je?
Především nevidí.
Vidí, namítl Tomášek. Ale špatně. Tohle vidí, tamto už ne. A záleží na světle. Nejvíc vidí pod lampou v koupelně, tam pozná skoro všechno.
Oftalmolog byl překvapený, když čtyřletý kluk popisoval bratrovo vidění, ale podrobně ho vyslechl, udělal další vyšetření a předepsal léčbu a speciální brýle.
Tomáškovi školka vůbec nesedla. Tenhle kluk potřebuje do školy! Je chytrý jak rádio, rozčilovala se učitelka. S ním se nedá vyjít, všechno ví nejlíp.
S brzkým nástupem do školy jsem nesouhlasil: ať Tomášek chodí do kroužků a věnuje se pomáhání Jiříkovi. Překvapivě souhlasil i Standa: stejně, radši buď doma s klukama, co by tam ve školce dělal? A vůbec, všimla sis, že Jiřík už skoro rok neuvyl?
Za dalšího půl roku Jiřík řekl: máma, táta, Toma, dej, pít a mňau-mňau. Do školy šli kluci společně. Tomášek měl velký strach: zvládne to tam Jiřík beze mě? Jsou tam opravdu odborníci? Rozumí mu vůbec? Doteď dělá úkoly s Jiříkem dřív než své.
Jiřík mluví jednoduchými větami. Umí číst a používat počítač. Baví ho vařit a uklízet (Tomášek nebo máma ho vedou), rád sedí na lavičce před domem, kouká, poslouchá a přičichuje ke všemu. Zná všechny sousedy a vždycky zdraví. Rád tvoří z plastelíny, skládá stavebnice.
Nejvíce na světě ale miluje, když celá rodina jede na motorkách po silnici za Prahou on s mámou, Tomášek s tátou, a všechny čtyři hlasy ječí do větruStanda už neříká o Jiříkovi zelenina. V garáži vybafne na kluky, když se loudají: Pánové, helmy, jede se!, a Jiřík, i když jen jako spolujezdec, trvá na svém: nejdřív obejmout Tomáška a pak mámu.
Na rodinných fotkách je úsměv pokaždé trochu jiný, ale vždycky opravdový. Tomášek už dávno ví, že svět se nepočítá na zdravé a ty ostatní. Že bráchu potřebuje možná víc, než si kdy myslel. Že máma není jen ženská na motorce, ale taky někdo, kdo umí postavit rodinu ze střepů.
A Jiřík? Ten se ve svém tichu spokojeně směje, když kolem něj někdo povídá, dotkne se ho teplo nebo známý hlas. Nikdy už nesedí sám v koutě.
Protože v tomhle domě, kde dřív byly jen obavy a smutek, je najednou obyčejně živo a někdy až hlučno. I tak to někdy bývá.