To se stalo před pěti lety. Moje sousedka babi Věra pochovala manžela, veterána z války, a zůstala zcela sama. Neměli děti. Stará paní neustále vzpomínala na svého Míťu.
Vdali se těsně před válkou. Poté manžel odešel do boje a věrná Věruška na něj čekala. Míťa se vrátil živý, ale bez levé ruky. Miloval svou ženu a velice si jí vážil. Přísahal, že ji vždy ochrání před neštěstím, ale přísahu nedodržel. Zemřel a nechal ji samotnou.
Přesně na výročí manželovy smrti se u ní usadil velký černý kocour. Objevil se v noci, z ničeho nic a žalostně mňoukal před dveřmi. Venku zuřila metelice a vítr vyváděl, ale babi Věra přesto zaslechla mňoukání. Když vyšla ven, uviděla neznámého kocoura. Ze soucitu ho pustila dovnitř a dokonce mu postavila talířek s mlékem.
Kocour však, s hrdým a nezávislým výrazem, odmítl jídlo, procházel místnostmi, prohlédl si dům a vybral si místo na její polštáři, začal příst a hned usnul.
Babi Věra ho z nějakého důvodu nevyhnala a sama si lehla vedle něj. Ráno si kocoura prohlédla pozorněji. Byl udržovaný a naprosto nevypadal jako toulavý. Černý jako noc, s velkýma zelenýma očima a sebejistým vzhledem. Ještě jedna podivuhodná věc: na levé přední tlapce mu chyběly prsty. Jako by je někdo odtrhl.
“Přesně jako můj Míťa!” rozplakala se stařenka. Kocour mezitím skočil k ní na klín a začal příst. “Musím ti dát nějaké jméno… Co třeba Vašík?” – pohladila zvíře a poškrábala za uchem, ptala se paní. Kocour se zatřásl a podíval se na ni tak, že ji to zmátlo.
OČI MĚL LIDSKÉ! NE “JAKO LIDSKÉ”, ALE OPRAVDU LIDSKÉ!
“Vašík se ti nelíbí? Tak co třeba Timo?” prohodila ve spěchu. Kocour nespokojeně mňouknul, seskočil a začal škrábat pohovku.
“Tak dobře, dobře. Nedám ti zatím žádné jméno. Budeš prostě Kocour. Jen nech tu pohovku na pokoji,” požádala slušně stařenka. Kocour zabručel něco nesrozumitelného, poslechl a důležitě odešel do jiné místnosti.
Tak spolu začali žít: babi Věra a Kocour. Často jsem ji navštěvovala a vyprávěla mi o svém Kocourovi neuvěřitelné věci!
Nejprve, Kocour ji léčil. Po smrti muže měla infarkt a často ji trápilo srdce. Ale jakmile si lehla, Kocour tam hned byl. Položil se jí měkkým a teplým tělem na hruď, začal příst a usnul. Bolest ustupovala, jako by se nikdy neobjevila!
Jednou se stal zvláštní případ! Babi Věra si lehla, kocour vedle ní a sladce příst, usnuli. Někdo zaklepal na dveře. Stařenka šla otevřít, kocour šel za ní. Byl to Vítek, místní opilec a rváč. Strčil nohu do dveří a začal sprostě nadávat, dožadoval se od babičky peněz na pití. Snažila se odmítnout, ale lump naléhal a byl čím dál drzejší. Dokonce ji sprostě urážel a hanobil památku jejího zesnulého manžela.
Najednou kocour zavrčel a vrhl se na útočníka. Vítek ho odkopl, ale kocour znovu skočil a málem mu roztrhal hrdlo. Vítek utekl, kocour se podíval na babi Věru lidskýma očima, zvedl ocas a důležitě odešel do vedlejší místnosti.
Jednou se babi Věra chtěla vydat na úřad ohledně dřeva a poprosila mě, ať ji doprovodím. Jely jsme autobusem. Souhlasila jsem a šla jsem k ní brzy ráno.
Stará paní seděla na posteli v domácím oblečení, vypadala ztraceně a bezradně.
“Babi Věro, proč nejste připravená? Pojďte, možná stihneme odvoz,” navrhla jsem. “Ireno, nepojedu. Promiň,” řekla tiše. “Proč ne?” “Nevím, jak to říct… Nesmejte se… Kocour mi to zakázal.”
“To nemyslíte vážně?! Já jsem se omluvila z práce, a vy tu o kocourovi! Oblékněte se!” rozčílila jsem se. “Poslouchej, Irenko. Včera jsem si vše nachystala, šla spát. Měla jsem sen, kde ke mně kocour mluví, jako teď ty… Podíval se na mě a řekl:
‘Zůstaň doma, Věruško. Nesmíš zítra jít.’
Jazyk se mi z toho zamotal! Ani ne tak kvůli tomu, že mluvil. Ale říkal mi Věruško! Tak mi říkal jen můj milovaný Míťa! A HLAS KOCOUR MĚL PŘESNĚ JAKO MÍTŮV!
Pak kocour začal zpívat. Tu, kterou Míťa miloval:
‘Na divokých pláních Moravy, kde zlato kopají v horách… Pamatuješ, Věruško, zpíval jsem ti ji, když jsem šel na frontu?’
Přesto jsem našla sílu se zeptat:
‘Míťo, jsi to ty?!’
‘A KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK JE TI TĚŽKO SAMOTNÉ, TAK JSEM SE VRÁTIL…’
Takže, Věruško, uklidni se a zůstaň doma. Stejně tam nic dobrého neuslyšíš. Dřevo ti přivezou za týden. A vyřiď Lence, ať zruší operaci. Nepřežije ji…’
Probudila jsem se…”
Říct, že jsem byla v šoku, je slabé! Chvíli jsem mlčela, chytala vzduch jak ryba.
Pak mě to napadlo: “Babi Věro, cítíte se dobře? Mám zavolat sanitku? Možná vám stoupl tlak.”
“Lépe už mi nebývá, Irenko! Povídala jsem si s mým drahým Míťou!” odpověděla sousedka s úsměvem přes slzy.
Zkontrolovala jsem její tlak. K mému údivu byl v normě!
Od té chvíle začala babi Věra svého kocoura nazývat Míťou. Zvláštní, ale hned na to jméno reagoval!
Brzy se babiččina (nebo kocourova?) proroctví začala plnit. Autobus, kterým jsme měly jet do města, se ten den málem převrátil. Byla námraza, autobus smykem, řidič neudržel. Naštěstí nikdo nezemřel, ale zraněných bylo mnoho. Náhoda? Možná. A přesně za týden babičce dřevo dovezli…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Lence, Miťově neteři, aby zrušila plánovanou operaci. Ale neposlechla a zemřela přímo na operačním stole…
OPĚT NÁHODA?! Myslím, že ne.
Tak spolu žili: babi Věra a její kocour Míťa. Pořád ji léčil a chránil ji. Byl s ní až do konce jejích dní…
Babi Věra se dožila 94 let. Zemřela loni. Do posledního dechu byla samostatná a stále se starala o svého Míťu. Slíbila si, že se o něj postarám, pokud tu náhodou nebude.
Odešla klidně, bez utrpení, ve spánku…
Pamatuji si, jak kocour ronil slzy nad babi Věrou. Byl už starý a jeho kdysi nádherný černý kožíšek zešedl. Tři dny, kdy rakev stála v domě, Míťa ji neopustil. Viděla jsem, jak mu tečou slzy z očí!
Kocoura napomínali, vyháněli, ale on se vždy nějakým způsobem vrátil ke specifickému místu. Seděl a plakal!
Míťa doprovodil paní k hrobu, a když byla pohřbena, zůstal tam. Zkoušela jsem chytit ho a vzít si ho domů, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, na hrobě babi Věry a jejího muže. Domů ke mně Míťa nešel, a tak jsem ho každý den navštěvovala a krmila.
Bála jsem se, jak přežije zimu, a zkoušela ho odebrat domů násilím. Povedlo se mi to, ale utekl a já ho znovu našla na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji přežil. Umřel na jaře. Když jsem šla jako obvykle nakrmit Míťu, našla jsem ho na hrobě. Ležel stočený do klubíčka vedle kříže babi Věry, jako by střežil její klid…
Nevím, jestli byl Míťa obyčejným kocourem nebo v něm skutečně byla duše zemřelého dědečka Míti…
Dnes se hodně mluví o reinkarnaci, že prý se člověk v dalším životě může stát čímkoliv, třeba i kočkou.
Nevím, je-li to možné. Ale z nějakého důvodu chci věřit, že v těle Kocoura žila duše dědečka Míti. Vrátil se ke své milované Věrušce, aby ji ochraňoval a zachraňoval…
A byl s ní až do konce, jak slíbil…