To není přechodný románek, Viktorie. Vedl jsem dvojí život už sedmnáct let, řekl Daniel a nervózně otáčel tužkou na svém stole.
Jestli je to vtip, tak je opravdu mizerný, odpověděla Viktorie zmateně.
Posledních několik týdnů cítila, že s jejím manželem není něco v pořádku. Daniel byl vždy velmi zaneprázdněný prací – časté pracovní cesty, pozdní hodiny v kanceláři, stres. Ale dcera? Odkud se vzala?
To je vážné. To je moje realita. Přesněji řečeno, teď už i naše.
Vstal a pomalu přešel k oknu.
Cože? Jsme spolu dvacet šest let. Máme dva skvělé dospělé syny, kteří studují v zahraničí. Vždycky jsme byli dokonalá rodina. A teď mi říkáš, že máš patnáctiletou dceru? Slyšela jsem správně?
Slyšela jsi správně, Viktorie. Ale to není všechno.
Ztuhla a nevěděla, jak reagovat.
Bude s námi bydlet. Od příštího týdne. A to není k diskusi. Nejsou žádné jiné možnosti.
Ani se mě neptáš – prostě mě stavíš před hotovou věc. Jestli s tím nesouhlasím, můžu odejít, že?
Nedělej drama. Nechci se rozvést. Prostě se to tak stalo, řekl Daniel unaveným hlasem.
Jestli jsi řekl všechno, tak jdu. Musím se vrátit do práce, i když moje polední pauza zjevně už skončila, odpověděla chladně Viktorie.
Jdi, odpověděl Daniel stručně, aniž by odtrhl oči od okna.
Odešla z kanceláře a snažila se ovládnout své emoce. Motala se jí hlava.
Viktorie Nováková, jste v pořádku? Mám vám přinést sklenici vody? zeptala se ustaraně sekretářka.
Ne, děkuji. Zavolejte mi taxi, nemůžu řídit, odpověděla suše.
Za pět minut bude auto u hlavního vchodu, informovala ji mladá žena.
Děkuji, řekla Viktorie, vešla do výtahu a konečně nechala své slzy volně téct.
Vytočila číslo.
Moniko, dnes nepřijdu do kanceláře. Přelož všechny moje schůzky. Udělej, co je potřeba.
O dvacet minut později už stála před domem své tchyně.
Diano, věděla jsi, že Daniel má dceru s jinou ženou? zeptala se přísně.
Starší žena si povzdechla a přikývla.
Ano, vím to. Poznala jsem tu dívku, když jí bylo jedenáct. Pamatuješ, když jsem měla infarkt? Daniel se tehdy strašně vyděsil a rozhodl se, že se musím dozvědět o své vnučce.
Už jí říkáš vnučka? Bravo! pronesla Viktorie sarkasticky.
A co navrhuješ? Mám to dítě odmítnout? odpověděla klidně tchyně. Kdybych o tom věděla před patnácti lety, udělala bych všechno, abych tomu zabránila. Ale ta dívka existuje. V jejích žilách koluje Danielova krev.
Viktorie se na tchyni podívala s bolestí v očích.
Proč jsi mi nic neřekla?
Abych tě ušetřila bolesti, kterou cítíš teď, odpověděla tiše Diana.
Viktorie se rozplakala a objala ji.
Všechno bude v pořádku, dcero. Jsi silná.
Nikomu nic nedlužím! vykřikla najednou Viktorie. On si vytvořil jiný život, a teď mám odpustit a přijmout to?
Musíš si promluvit s manželem a zjistit všechno, poradila jí tchyně.
Právě teď se na něj ani nemůžu podívat.
Utekl týden. Nemluvili spolu. Jednoho dne přivedl Daniel dívku domů.
Pojď dál, drahoušku, teď je to tvůj domov. A tohle je Viktorie Nováková, tvoje… druhá máma.
Viktorie sevřela pěsti, ale přinutila se k úsměvu.
Ráda tě poznávám.
Dívka se na ni podívala svýma modrýma očima – přesnou kopií Danielových.
Já taky. Doufám, že se staneme přítelkyněmi.
Liliana byla zdvořilá a chytrá dívka. Po několika týdnech si na ni Viktorie zvykla. Ale vůči Danielovi zůstávala chladná.
O několik dní později Viktorie podala žádost o rozvod. Tchyně ji podpořila.
Udělala bych to samé, přiznala Diana.
Liliana to velmi těžce nesla. Viktorie se rozhodla si s ní promluvit.
Liliano, prosím, promluvme si.
Dívka vzlykala.
Mami, neodcházej. Miluji tě.
Viktorie ji pevně objala.
Já tebe taky, drahoušku.
Druhý den ráno Viktorie nahlédla do Lilianina pokoje.
Vstávej. Nasnídáme se a půjdeme ven.
Kam?
To je překvapení.
O dvacet minut později kráčely po ulici.
Kde jsme?
Viktorie se zastavila a usmála se.
Jdeme za tvojí maminkou. Koupíme květiny a poděkujeme jí za tebe.
Liliana ji pevně objala.
