To máte krásně zařízeno, bráško. Normálně závidím, jak útulný tenhle dům je.
Ivana pomalu přejížděla ukazováčkem přes ubrus a přísně si prohlížela kuchyň s výhledem na třešňový sad. Veronika položila na stůl misku salátu a posadila se naproti manželovi. Petr se na sestru pousmál, netušíc, že jeho žena právě pevně svírá látkový ubrousek v pěsti.
Dali jsme si záležet. Půl roku jsme hledali, než jsme objevili ten pravý dům.
Kvůli tomuhle stavení prodali byt v Brně a přestěhovali se do Znojma, blíž Petrovu příbuzenstvu. Vlastní zahrada, klid, ticho na to Veronika toužebně myslela celé tři roky. Dva měsíce zpátky se ten velký sen splnil.
Já jsem si, jak vidíš, rodinu neudržela povzdechla Ivana, upřeně civěla na talíř. Jsou to už tři měsíce, ale pořád se v tom nějak motám. V noci se budím a nikdo tam není. Děti se ptají, kde je táta. Odpověď neznám.
Paní Marcela, která seděla v čele stolu, natáhla ruku, aby dceru uklidnila a pohladila ji po zápěstí.
Neboj se, holčičko. Všechno bude ještě dobré. Hlavní je, že děti jsou zdravé. Ten skrček to ještě jednou bude litovat, že vás opustil.
Čtyřletý synovec Kuba právě tehdy sklouzl ze židle a utíkal do obýváku. Vzápětí se z chodby rozlehl rámus něco z police spadlo na zem.
Kubíku, opatrně! vykřikla Ivana, aniž by se zvedla od stolu.
Anička, které nedávno byly tři, začala na mamině klíně fňukat a dožadovala se pozornosti. Ivana ji ospale pohupovala na kolenou, aniž přestala mluvit:
Dobré aspoň, že jste teď blízko. Máma se po operaci stěží hýbe, nikdo jí nepomůže.
Mně sem málem vezl taxikář na nosítkách, přidala se paní Marcela a hladila si koleno. Výtah nejezdí, čtvrté patro, a moje tlak lítá. Když jsem se vyškrábala nahoru, myslela jsem, že už nevstanu. Kdepak vnoučata.
Veronika vstala, že přinese něco teplého. Na parapetu byly sadbové kelímky s rajčaty, zelené a jemné. Za měsíc je přesadí do země první svoje rajčata v životě.
Ivana od plotny zavolala:
Doufám, že vám nebude vadit, když děti občas nechám tady? Jen když bude zle. Slíbila bych, že jen výjimečně. Musím jít do práce, k lékaři, setkat se s právníkem kvůli rozvodu Kam s nimi jinam?
Veronika se otočila a upřela pohled na švagrovou, jejíž zvláštní větami obměkčovala bratra, co to šlo. Bylo jí sedmadvacet a už hrála jako zkušená herečka.
Petr přikývl soucitně k sestře:
Jasně, Ivo. Pomůžeme, že jo, Vero?
Tři páry očí se na ni upnuly. Čekání, napětí, tlak.
Ano, samozřejmě, řekla Veronika. Když to bude nutné.
Ivana se rozjasnila:
Jste andělé! Opravdu jen na chvilku, maximálně dvě hodiny!
Hosté odcházeli až po desáté. Petr zavolal mámě taxíka a pomáhal jí sejít schody na každém stoupnutí funěla. Ivana cpala rozespalé děti do staré Fabie a v odjezdu ještě mávala: Děkuju za večer, jste nejlepší!
Veronika uklízela nádobí, dávala talíře do dřezu. Petr ji zezadu objal a políbil do vlasů.
Vidíš, jak hezký večer. Máma spokojená, Iva je veselá. Dobře jsme udělali, že jsme se přestěhovali.
Jo
Ty jsi nějaká divná. Jsi unavená?
Trochu.
Veronika neřekla, proč má špatnou náladu. Jen když bude zle znělo v hlavě podivně známě. Až moc dobře věděla, jak slova jen někdy rychle sklouznou k každý den, protože to je jednodušší.
Za týden ráno zazvonil telefon.
Vero, pomoz mi, prosím. Musím akutně k doktorovi a máma s dětmi nemůže. Jde o tři hodiny, na oběd si je vyzvednu.
Veronika koukla na notebook a k třesoucím se tabulkám čtvrtletní zprávy. Klient chtěl vše v pátek.
Ivo, mám deadliny…
Ale oni jsou zlatí, budou si hrát. Pustíš jim Pohádky a je to. Pomoz mi, Vero, fakt to potřebuju.
Za chvíli už děti pobíhaly po domě. Byl oběd, Ivana nikde. Den tiše přecházel v podvečer.
V šest přijel Petr domů, mrkl do obýváku a viděl děti před televizí.
A Iva ještě není pryč?
Ne. Slíbila do oběda. Pak psala, že se zdrží.
To nevadí, prohodil ledabyle, otevřel v lednici ležák. Stejně to jsou naše děti. Nech je být.
Veronika mlčela. Kuba mezitím vylil džus na koberec, Aničce došly plenky v batůžku byl jen jeden.
Ivana přijela kolem deváté, čerstvá, rozchechtaná, voněla kávou.
Promiňte, nějak jsem se zdržela. Děkuju, zachránili jste mě!
Veronika dokončovala report až do tří do rána, v hlavě jí hučel dětský jekot.
Za čtyři dny znovu. Pohovor do práce, velmi důležitý. Děti přivezla v devět ráno, slíbila odvoz ve tři. Petr byl doma vyspával po noční. Vstal k obědu, přešel do kuchyně.
Oni jsou tu pořád?
Jak vidíš.
No nic, uvařil si čaj, zapnul televizi. Nestresuj se, já jsem tady.
Byl. Díval se na fotbal v obýváku, zatímco Veronika střídavě kmitala mezi dětmi a notebookem. Kuba prosil dvakrát: Strejdo Petře, pojď si hrát Petr mávl rukou: Později, teď je zápas.
Ivana si děti vyzvedla v osm večer.
Koncem třetího týdne už návštěvy byly pravidlem třikrát týdně, někdy čtyřikrát. Lékaři, právníci, pohovory, kamarádky. Na chvilku se vždycky protáhlo do večera.
Jednoho pozdního večera, když děti konečně odešly, sedla si Veronika proti manželovi.
Petře, takhle už to nejde.
Co nejde?
Třikrát týdně Nic nestíhám.
Petr se zamračil.
Vero, teď to má těžké. Manžel ji nechal, je sama se dvěma dětmi. Jsme rodina.
Já to chápu. Jenže ona slibuje oběd, přijede večer. To už není pomoc
To co?
Chtěla vyslovit slova drzost a zvyknout si nám sednout na krk. Ale jen vzdychla.
Máma mi volala, pokračoval Petr. Říká, že Ivana potřebuje čas. Je mladá, zhroutilo se jí všechno. Jsem bratr, musím jí pomoci.
A já?
Ty jsi moje žena, vyřkl to, jako by vysvětloval základní pravidla. Jsme jedna rodina.
Veronika se otočila k oknu. Venku se šeřilo, sadbové kelímky na parapetu natáhly lístky za světlem. Plánovala se jim věnovat v sobotu.
Hádat se nemělo cenu.
V pátek Petr přišel domů a hned ve dveřích:
Ivana volala. Zítra potřebuje pohlídat děti. Má dva pohovory a auto chce dát do servisu.
Veronika odložila notebook a podívala se na manžela.
Petře, my už jsme o tom mluvili. Ne každý víkend!
Nebuď zlá, hodil bundu na židli a otevřel lednici. Je to moje sestra. Co ti to udělá? Stejně jsi doma.
Já nejsem doma na volno. Pracuji tu.
Tak pracuj, než budou děti koukat na pohádky. No prosím tě.
Chtěla protestovat, ale jeho unavená, mrzutá tvář ji umlčela. Je sobota. Chtěla přesadit rajčata už byla připravená jít do záhonu.
Dobře, pronesla tiše. Ať je přiveze.
Ráno Ivana dorazila před polednem. Veronika otevřela dveře a zarazila se. Švagrová v nových šatech, čerstvá, namalovaná jak na rande, ne na pracovní pohovor.
Vážně moc děkuju, jste moji andělé! Ivana strkala Aničku s Kubou do předsíně. V pět přijedu, maximálně v šest.
A batůžek?
Ve Fabii! Hned ho přinesu.
Za minutu už ho strčila Veronice do ruky.
Plenky, náhradní oblečení Utíkám, opažděná!
Práskly dveře. Veronika zůstala v předsíni se dvěma dětmi a poloprázdným batohem. Petr byl v garáži, vrtal se v autě sousedovi.
Večer bylo s dětmi těžší Kuba pobíhal po domě, Anička fňukala, chtěla jíst, pak pít, pak se nosit. Veronika nestíhala obstarat děti ani oběd.
Ve dvě Petr vykoukl do domu.
Jak to tu zvládáte?
Zvládáme, otírá si ruce do zástěry. Můžeš na ně chvíli dohlédnout? Potřebuju přesadit rajčata, už je pozdě.
Jo, jen si umeju ruce.
Venku vytahovala kelímky, srovnávala náčiní, klekla k záhonu. Po chvíli se domem rozlehl rámus a dětský pláč.
Veronika upustila lžíci a běžela dovnitř.
V obýváku Petr seděl s mobilem na sedačce, Kuba stál uprostřed rozbitého květináče, hlína rozsypaná, rajčata polámaná. Ty, co dva měsíce s láskou pěstovala.
Co se stalo?
Vyšplhal na parapet, Petr ani nezvedl oči nestihl jsem ho.
Veronika zírala na rozdrcené sazeničky. Tolik měsíční péče fuč.
Teta Veroniko, nezlobíte se? Kuba se na ni díval polekaně.
Ne, sebrala střepy. Jdi za strejdou Petrem.
Petr konečně odložil mobil.
To spravíš, zasadíš nové.
Veronika mlčela. V krku knedlík. Ty rajčata nebyly obyčejné. Byly to její malá radost uprostřed cizích problémů.
V pět Ivana nepřišla. V šest psala SMS: Nestíhám, ještě se zdržím. V sedm ticho. Veronika volala, ale telefon byl vypnutý.
V osm ruch motoru. Elegantní černé SUV se blížilo ke vjezdu. Vystoupila Ivana, usměvavá, rozverně našlapovala na podpatcích. Řidičem byl čtyřicátník v luxusní kožené bundě.
Díky, Lukáši! Ozvu se.
Možná ani nejela do servisu.
Tak jaký byl pohovor? zeptala se Veronika ledově.
Co? Jo, dobrý, slíbil, že se ozve.
A auto v servisu?
Chvilku zdráhala: Je objednáno na příští týden, velká fronta.
Lže, ani nemrkne.
Hele, středa by šla? Potřebuju zase pohovor.
Ne.
Zaznělo to nepřekvapivě tvrdě. Ivana zvedla nechápavě obočí.
Jak to myslíš?
Že to nepůjde.
Ale vždyť jsi doma
Pracuji z domu. A mám vlastní plány.
Ivanina tvář se stáhla, leskly se jí oči:
Víš, jak mi je teď těžko. Sama s dětmi Myslela jsem, že vy jste moje jistota. Ty mě ani jednou neochotíš
Já tě podporuji. Tři týdny už. Ale nejsem chůva ani školka.
Co s tebou je? zasmála se až podrážděně. Pohlídat cizí děti ti je za těžko?
Nejsou moje, divila se, jak klidně to řekla. To jsou tvoje děti, Ivano. Tvoje odpovědnost.
Dovnitř vešel Petr. Slyšel poslední slova.
Ivana se na něj vrhla:
Brášku, tvoje žena už mi nechce pomáhat. Žádám jen o občasný den a ona
Přetáhla si ruku přes oči.
Jste moje jediná rodina ale stejně mě nechápete
Odešla k autu. Na prahu se ještě otočila:
Buď k lidem milosrdnější, Veroniko. Buď člověk.
Sedla na schody a ani pohledem Veroniku nečastovala. Pak vzala děti a odjela.
Veronika stála na prahu. V žaludku nepříjemný tlak výčitky, nebo stud? Možná byla přísná?
Petr ji sledoval, potom se otočil:
Proč jsi to udělala?
Co udělala?
Prosila tě. Ty
Mlčky odešel.
Týden byl klid. Potom večer Petr domů:
Ivana volala. Další pohovor, prý naposledy. Pomůžeš jí?
Petře, už jsme…
Jedenkrát, fakt poslední. Jestli nezvládne, už to vyřeším.
Veronika si ho změřila. Vyčerpaný, zmítaný mezi manželkou a sestrou jako mezi mlýnskými kameny.
Dobře. Naposledy.
Druhý den Ivana vchází, líbá děti:
Díky, děkuji, spěchám!
Práskly dveře. Veronika zůstala s Kubou a Aničkou.
K obědu zapne mobil náhodou zahlédne Ivanu na nové fotce v sociálních sítích. Fotka: Ivana u kávy mezi lidmi s vínem v ruce, muž kolem ramen. Popisek: Setkání se spolužáky! Jak mi to chybělo.
Vložena před dvaceti minutami.
Všechno do sebe zapadlo. Žádné pohovory, žádní doktoři, žádný servis. Ivana si jen užívá děti nechá na starosti jinde. Možná ten její bývalý nebyl tak špatný třeba už z toho jen vyhořel.
Vytočí Petra.
Ať si přijede pohlídat si je sám.
Co je?
Podívej se do Facebooku své sestry. Pak si promluvíme.
Ticho. Pak jen:
Přijedu.
Petr dojel za dvě hodiny. Podíval se na děti, pak na ženu.
Viděl jsem to.
Tak co myslíš?
Nevím asi má spolužáky
Petře, ona je vždycky v náladě. Minule ji vezl nějaký týpek ve fáru. Jsi snad slepý?
Ale jsou to naši synovci, za co můžou oni?
A já za ně mám odpovídat? v Veronice rostla zloba. To nejsou moje děti. Jestli jí chceš pomáhat, nedělej to přes můj krk.
Je to moje sestra!
Tvoje sestra si zničila život sama. A teď nám odhazuje děti a jde pařit.
Co to říkáš!
Pravdu. Jednou podnapilá, jednou lež o doktorech a pohovorech. Mě už to stačí. Co tobě?
Petr mlčel. Schoval obličej do dlaní.
Dobře, řekl nakonec. Už žádné hlídání.
Ivana přijela pozdě. Děti už spali na gauči. Vešla a začala s omluvami o dopravě a vybitém mobilu. Petr ji zastavil.
Ivano, takhle už nikdy.
Co nebude?
Takhle děti shazovat a den pryč! Nejsme chůvy.
Pohled přelétla k Veronice. V očích jí svitlo poznání.
To ona tě zpracovala?
Ne. Rozhodl jsem sám.
Ivana nakvašeně popadla děti.
Tak jo. Rodina, jak se patří.
Odešla a bouchla dveřmi, až se okna otřásla.
Ráno spolu seděli v kuchyni u čaje. Zazvonil telefon na displeji máma.
Petr jej zvedl.
Ano, mami?
Veronika slyšela ostrý hlas tchyně.
To jste došli tak daleko, že ségře nemůžete pomoct? Já nemůžu, ty to víš…
Mami, my taky ne. Máme svůj život.
Podívejme se, dům koupili a odvahu ztratili! Jste mi rodina!
Vypnuto. Petr položil mobil a zahleděl se na Veroniku.
Je uražená.
To jsem pochopila.
Chvíli bylo ticho. Venku svítilo slunce na prázdný kelímek po rajčatech. Veronika přemýšlela: měsíc jsou tady, aby našli klid, soukromí a vlastní život. Připadá jí, že místo toho řeší jen cizí děti a cizí problémy a příbuzné, kteří mají pocit dluhu.
Petr k ní natáhl ruku.
Promiň, zašeptal. Měl jsem to zastavit dávno.
Veronika stiskla jeho prsty. Nebyla to výhra. Tchyně je uražená, Ivana zuří, před nimi jsou dlouhé studené měsíce. Ale poprvé za ty týdny cítila místo zoufalství úlevu. Řekla ne. A manžel ji uslyšel.
Co bude dál, to přijde…