Je mi osmatřicet a už dva roky sdílím byt s mužem, který je o pět let starší než já. Jmenuje se Milan a v minulosti byl ženatý, má dvě děti a bývalou ženu Zdeňku, která je nezaměstnaná a každý večer mu volá, že něco potřebuje peníze nebo pomoc s nějakou zvláštní věcí, kterou nelze pojmenovat.
Já jsem nikdy nebyla vdaná, děti taky nemám. Možná si teď říkáte, že nerozumím pojmu rodina a dětem, ale chápu je. Chápu taky, že není běžné žít s jednou ženou a přitom být duchem stále u jiné, jako by člověku v hlavě poletovala hejna modrých sýkorek, co nikdy nesednou na jedno místo.
Zdá se mi, že Zdeňka svého bývalého manžela pořád chce zpět. Každý den volá a něco se pokaždé stane lampička přestane svítit, pes chybně štěká, chleba se rozplizne a klíče ztratí v kapse svetr. Milan po práci zase běží za nimi, vrací se až v noci, když na ulici zůstanou jen ti modří havrani ze starých legend. Ani Vánoce jsme nedokázali prožít v poklidu, jen my dva a smrk vonící v kuchyni znovu přišel telefonát, znovu nějaký problém. Proč vlastně musí Milan pořád odcházet, když jsou tu svíčky, pomeranče a ticho?
Má velkou rodinu, spoustu přátel, všichni žijí v okolí. Odpověď je v tom měkkém světle lamp: Zdeňka ho chce zpět. Mám toho po krk. Ale co s tím? Měla bych se s ním rozejít? Mluvit s ním je jako chytat rybu v mlze, pořád proklouzne mezi prsty, a já se probouzím s tou stísněností, jako když v tramvaji potkáte vlastní dětství a nevíte, zda mu zamávat.