Tohle se stalo úplně nedávno v pohodlném bytě ve čtvrtém patře jednoho paneláku na sídlišti v Brně. Žila tam mladá důchodkyně, která navíc ještě pracovala osamělá paní jménem Libuše.
Její život plynul klidně, nic nenaznačovalo žádné drama nebo velké změny. Všechno mělo svůj řád: důchod, práce, kamarádky, občasné návštěvy vnoučat a pravidelná pomoc její staré mamince, která bydlela sama v jiném bytě.
Stejně tak i ten den začal úplně obyčejně. Libuše ráno zavolala mamce, jak se má. Volno měla proto, že v penzi sloužila na směny v soukromé poliklinice seděla na recepci, zvedala telefony a zapisovala objednávky.
Dnes Dneska měla to hlavní na seznamu připravit něco k jídlu a zajít k mamince. Každodenní rutina, po pravdě už i trochu otravná, ale co se dalo dělat. Dva bloky chůze, to by šlo. Jídlo pro mamku má být, no hlavně že zůstalo z včera trochu polévky a štrůdl, takže pohoda. Jenže páté patro bez výtahu… no děs! Nejhorší ovšem byly mamčiny stesky na zdraví. Ten nekonečný výčet bolestí a detailů, kde píchá a kde brní, už Libuši nijak zvlášť nebavil. Věděla, že žádné řešení se po ní vlastně nechce mamka své diagnózy znala a sama je neustále předělávala a doplňovala o perličky z rozhovorů se sousedkami nebo z pořadů v televizi, ideálně s tipy paní Cajthamlové.
Libuše, ačkoliv měla za sebou skoro čtyřicet let praxe jako operační sestra v nemocnici v Brně, od mamky stejně slyšela jen: Co ty můžeš vědět? Ani nevíš, jaký nůž se má přinést lékaři!
Po cestě k mamince plánovala i skok do obchodu. Odložila pytel s odpadem do chodby, panelákový zrcátko bylo cílem trošku se přepudrovala, nanesla rtěnku. Je jí přes šedesát, ale vypadá mladě pár vrásek kolem očí, krátké stříbrné vlasy, výrazné náušnice. Jen líčka už nejsou, co bývala. Koupit žitný chleba a máslo pro mamku… opakovala si, když vtom někdo zvonil.
Panelák měl samozřejmě domovní telefon. Kdo by to mohl být? Asi paní Viktorie odvedle, na tu občas Libuše zvala na čaj. Otevřela tedy dveře, v ruce rtěnku.
Před ní stála mladá holka s tmavšími vlasy staženými do culíku, na sobě pruhované triko, dlouhý svetr, džíny a na zádech batoh. Pamatuje si pak tenhle moment přesně. Ale tehdy zaregistrovala jen její tvář a malý uzlíček miminko zabalené v hnědé dece v náručí.
Oči holčiny byly úzké, tvář kousavá, prudký nádech, rychle přistoupila až těsně k Libuši, strčila jí děcko do rukou: To je pro vás! řekla prostě a už se věci sypaly.
Libuše automaticky vzala děcko do náruče, rtěnku pořád v ruce. Kouklá dolů proboha, opravdu je to miminko! Zvedla hlavu a dívka už mizela po schodech dolů.
Libuše chvíli stála na chodbě, vůbec nechápala proč jí někdo vrazil dítě do rukou? To je dítě Igora, já musím do školy zašustily hlasy zpod schodů, vydupala holka, dveře dole bouchly.
A bylo ticho.
Libuše čekala, jestli se dívka nevrátí. Pak zašla domů a automaticky si pomyslela něco u ve smyslu: Hlavně nezapomeň odpadky, až půjdeš k mamce. V předsíni si všimla ještě jednoho cizího pytle kdy ho tam dívka postavila, netušila.
Dítě Igora? Opravdu řekla Igor? Ale Libušin syn se jmenuje Lumír, je šťastně ženatý, dvě děti, bydlí s rodinou v Ostravě a Libuše je v Brně. Její muž, Petr, zemřel před pěti lety.
K ničemu jí to nesedělo Pak Libuši došlo, že v náručí drží živé dítě, takže ho opatrně položila na gauč, rozbalila deku: malinké, sotva měsíc staré miminko, v béžovém overalu, v pusince dudlík ve tvaru žabičky.
Panebože, tohle že někdo jen tak dá z rukou? hladila děťátko a na pár vteřin nechala otázky stranou.
Zpět do reality ji vrátil až obsah cizího pytle: dvě lahvičky, sklenice s umělou výživou, balík plen a dětské oblečení.
Nějakou dobu měla pořád pocit, že každou chvíli někdo zazvoní, dívka si dítě vyzvedne, omluví se a všechno se vrátí do svých kolejí. Libuše se dokonce stihla i doupravit, sem tam mrkla z okna, jestli tu dívku neuvidí.
Jenže čas běžel, holčička se začala vrtět a Libuše pořád dokola řešila: mám ji přebalit, nebo na to ani nemám právo? Jak vůbec postupovat v takových případech? Opakovaně postávala u okna a čekala.
Nakonec mimčo přebalila i nakrmila. Technikou do ruky ještě nezapomněla za ty roky. Najednou na ni dopadla závažnost té odpovědnosti: někdo ji podsunul hodně malé děťátko! Igor Igor? Lumír kdysi motal jednu holku za druhou. Nadávala mu za to, přiváděl si je dokonce domů. Ale to bylo dávno, před svatbou. Dnes je šťastný v manželství, dvě děti, byznys s kolegy rozjel, nedávno splatili hypotéku
Nebreč, beruško. Všechno bude dobrý, mumlala Libuše, když přebalovala malé tělíčko. Došlo jí, že veřejně to řešit nechce co když je to opravdu Lumírův malér? To by jeho žena neustála, to je jasné. I pomyšlení na to ji děsilo.
Pak zavolala své mamce. Ta jí okamžitě nařídila, aby šla do obchodu a koupila přesně ty červenoboké hrušky s úzkou špičkou a připomněla jí, že posledně koupila špatné. Libuše naslouchala, miminko popotahovalo v náručí, a ona jen tiše doufala, že vše brzy vyřeší.
Pro jistotu zkusila volat synovi, ale byl nedostupný. Nechtěla nic řešit ukvapeně. Jeho ženě, Táně, volala hned v zápětí, ať vzkáže Lumírovi, že má zavolat. Nic bližšího neřekla. Doma pak vymyslela výmluvu pro mamku: Vyvrkla jsem si nohu, dnes nepřijdu. Ale polévky máš dost a chleba taky.
Po telefonu jela mamka stejnou písničku, vyptávala se a vyhrožovala, že přijde sama jenže šplhat do pátého patra není, co bývalo. Libuše si navlékla domácí šaty, sedla k holčičce a uvažovala, co dál. Policie? Ještě váhala. V hlavě jí hlodal strach za syna, kdyby byl on ten Igor. Také ji nikam netáhla možnost vysvětlovat všechno na policii, a navíc ji něco tlačilo kvůli té dívce její pohled, směs strachu a přesvědčení
Volala kamarádce Viktorii, která místo paniky začala vyšetřovat a navrhla, ať chvíli počkají a najdou Igora v domě prý třeba jen dívka spletla patro. Sousedů tam bydlelo plno, klidně se to mohlo stát. Další den šla Viktorie do akce: našla na šestém patře pána jménem Igor.
Odvážily se zazvonit. Otevřela jim malá shrbená babička, volala na Igora, až přišel mladý chlápek typický ajťák. Když padla řeč na dítě, nevěřícně koukal. Tenhle příběh jde asi fakt mimo mě, říkal, a nabídl pomoc aspoň na sítích že to dá na Facebook.
Libuše odmítla, protože pořád myslela na syna a správně měla volat policii.
Večer se konečně dovolala snaše. Ta byla zas celá uhoněná s dětmi a nenapadlo ji Lumírovi předat vzkaz, ale prý mu to určitě večer vyřídí.
Musím si s tím někdy prostě poradit sama, uzavřela Libuše a dál se starala o holčičku. Internet poradila, jak často krmit, takže udělala masáž, koupání, mazání, dokonce i tiše zpívala. Večer holčička zase usnula, ale Libuše spát nemohla. V noci pořád naslouchala každému šramotu, aby náhodou něco nezanedbala.
Ráno telefon mamka. Zase ty hrušky. Libuše nakonec oblékla holčičku, z šátku improvizovala nosítko a šla na nákup. Poprvé po dlouhé době si užívala, že má při sobě někoho… vlastně že není úplně sama. Až na ten pátý patro a bez výtahu…
Když přišla k matce, ta nechápala: Co to máš? Libuše ji umlčela: Drž tašky, prosím tě, a šla holčičku položit do pokoje. To je vnučka Nadi od Semerádů, jsem ji jen na chvilku slíbila pohlídat, protože Naďa je u kadeřnice, zalhala s klidem. A jak se ta holčička jmenuje? Nevím, jen na chvilku jsem ji vzala
Cestou domů už Libuše v duchu vybírala jméno. Vždyť přece to dítě nemůže mít bezejmenné aspoň ve své hlavě jí chtěla dát jméno, tak proč ne třeba Bohunka?
Konečně zpráva syn je na příjmu! Ihned mu zavolala a celá se do toho zamotala, až ho vyplašila. Cože? Mami, co blázníš? Já jsem šťastně zenatý, máme děti Libuše mu vysvětlovala, že dítě jí vlastně někdo přinesl, a jmenovalo se údajně po něm, tedy Igor přece není možné, že…
Lumír ji uklidnil: Mamko, přece víš, jak se jmenuju. Hned volej policii! Nebo chceš, abych to řešil já? Ale Libuše pořád váhala. Jak by osud té holčičky vypadal, kdyby ji opravdu dala na policii? Skončí někde v kojeneckém ústavu vždyť tady se má přece dobře!
Po několika peripetiích a jedné noci beze spánku stála Libuše se svým rozhodnutím na vážkách, ale stejně se nechystala odevzdat dítě někam do systému. A když už obě usnuly, najednou zvonek.
Na prahu stála ta stejná dívka uplakaná, s očima zarudlýma, ve sportovních kraťasech a tílku, vypadala ztraceně. Kde je? Kam jste ji dala? Neměla jsem hned utéct
Libuše jí pokynula dál. Paní byla zdravotnice, takže ji usadila, napojila, a z dívky vypadlo: Já jsem všechno popletla, chtěla jsem dát malou k babičce, myslela jsem, že jste ona
Jmenovala se Věra a její dcera byla malá Ela. Příběh byl vlastně docela běžný Věra byla studentka zdravky, pochází z malého města nedaleko Brna. Otec dítěte, brňák jménem Igor, jí nejdřív sliboval pomoc, pak se ale úplně vypařil. Ani jeho mamku moc neznala, jen z fotky, a když vyrazila poslepu na adresu, spletla paneláky.
Doma to neměla lehké. V rodině ji kvůli těhotenství skoro odmítli, třela bídu s nouzí, občas vypomohla teta Věra se snažila, učila, chtěla udělat poslední zkoušky medicína byla jejím snem. Jenže nakonec ji převálcoval shon, únava, deprese a bolest srdce, že na fotkách už Igor láskuje s jinou. Ze zoufalství holčičku odnesla k babičce, jak si myslela. Celý večer probrečela a ráno si uvědomila, že udělala šílenou chybu.
Dojmy z její zpovědi byly silné a prosté chybí jí síla, ale dceru má ráda, byla jen přetížená.
Nakonec vše dopadlo jinak. Libuše Věře nabídla, aby u ní zůstala, aspoň na měsíc, než se všechno vyřeší. Mám velký byt, jsi tu vítaná. Aspoň mamka bude mít na koho remcat, ne jen na mě!
Věra začala vychovávat malou Elu, Libuše sháněla služby po známosti a vyučovala mladou matku všechny triky z praxe. Do práce už po zkouškách mohla Věra nastoupit jako sestra v ordinaci, a navíc objevila, že soused Igor potřebuje doma pomáhat s nemocnou babičkou a tak začala chodit vypomáhat i k nim.
A takhle, kamarádko, prostě někdy život zcela nečekaně zamíchá kartama a stačí jeden popletaný panelák, jedna (ne)důvěra a ztracené číslo mobilu A najednou nejseš sama. Máš doma pipinku, se kterou je čas i na pohádky, i na skutečný nový začátek.