Měla jsem obrovské štěstí, protože jsem vždycky byla člověk s jasnými cíli. Už ve dvaceti pěti letech jsem si dokázala sama naspořit na vlastní byt v Praze.
Nepomohli mi vůbec rodiče ani žádní příbuzní, všechno jsem zvládla vlastními silami. A když jsem potkala muže, do kterého jsem se zamilovala, byla jsem natolik upřímná, že jsem mu řekla o svém bytě.
Varovala jsem ho ale, že v jeho bytě bydlet nechci a navrhla, že si společně pronajmeme něco neutrálního. Svůj byt jsem plánovala pronajmout, abych mohla šetřit na auto. On souhlasil s tímto plánem, tvrdil, že brzy zvládne našetřit na kauci a budeme bydlet spolu.
O půl roku později se objevil u mě s kufrem v ruce. Řekl mi, že přišel o práci a nemá ani korunu.
Prosil mě, abych ho na čas ubytovala. Ale měl přece rodiče, kam jít! Ne, k sobě jsem ho nevzala. Myslím, že chtěl jen využít mojí pracovitosti a pohodlí, nic víc. Nakonec jsem se s ním rozešla.
Uvědomila jsem si, že je důležité si stát za svým, chránit to, co jsem tvrdě vybudovala, a nenechat si vzít své úspěchy kvůli něčí lenosti. Skutečná spolupráce znamená, že oba dávají, nikoliv jen berou.