Hele, představ si tohle! Já fakt měla kliku, že jsem vždycky byla taková cílevědomá a věděla, co chci. Do svých pětadvaceti jsem si dokázala sama našetřit na vlastní byt v Praze. Ani korunu od rodičů, žádní příbuzní, prostě všechno jenom moje úsilí.
A pak přišel jeden chlap, do kterého jsem se totálně zbláznila. No a udělala jsem tu chybu, že jsem mu hned vyklopila, že mám vlastní byt. Ale taky jsem mu rovnou řekla, že rozhodně nemám v plánu nastěhovat se k němu, a že když budeme spolu bydlet, tak ať sežene nějaký pronájem pro nás dva a já zatím pronajmu svůj byt, abych si mohla ušetřit na auto.
On s tím vším souhlasil. Slíbil, že si co nejdřív našetří na nájem a že za pár měsíců začneme bydlet společně. No jo, uplynulo asi půl roku a najednou zvoní u dveří s kufrem. Prej že dostal vyhazov z práce a nemá teď žádné peníze.
Prosil mě, jestli by u mě nějakou dobu nemohl bydlet. Hele, má přece rodiče, tak ať jde k nim, ne? Jasně, že jsem mu nevyhověla. Fakt jsem měla pocit, že to byl jen výmluva, aby si mohl žít na můj účet a nemuset nic řešit. Nakonec jsem to s ním prostě utnula a rozloučila se. Věř mi, lepší být chvíli sama, než živit parazita!