Tichý porod, složité rozhodnutí: Jak mladá studentka Lilka dala novorozenou dceru k adopci a nakonec…

Dobré zprávy

Jsem porodní asistentka už mnoho let a za tu dobu jsem prožila leccos pěkné chvíle i velmi těžké situace. Zdravotní sestry se většinou do osobních záležitostí rodiček příliš nevměšují, ale nedávno jsem musela udělat výjimku, abych pomohla jedné studentce, která tiše porodila krásnou holčičku a hned ji chtěla dát k adopci.

Eliška, tak se ta dívka jmenovala, byla přijata na porodní oddělení v Praze. Celých devět měsíců nosila dítě, aniž by navštívila lékaře. Moc mi nechtěla vysvětlovat, proč tomu tak bylo, a těsně před porodem nebylo na otázky ani čas.

Porod proběhl vzorově, úplně jinak než u maminek, které absolvovaly kurz předporodní přípravy. Budoucí maminka jen tiše vzdychala, vždy mě poslechla, všechno zvládla bez jediného komplikace. Když jsem měla malou v náručí a ona nahlas a životně plakala, oznámila nám tím, že je tu nový človíček, a Eliška brečela také. Slzy jí tekly proudem, a já jsem jí řekla, že je její holčička zdravá a že by měla být šťastná.

Na pokoji mi však Eliška oznámila, že dítě dá k adopci a prosila, ať informuji příslušné úřady.

Snažili jsme se ji přesvědčit, že se rozhoduje příliš rychle, ale mladá maminka nechtěla holčičku ani přiložit k prsu, jen žádala, abychom ji nechali být.

Holčička, na rozdíl od ostatních dětí, odmítala umělé mléko, ale když ucítila vůni mateřského mléka, dychtivě otevírala pusinku a snažila se najít prso, které tam nebylo

Začala ztrácet na váze. Při další směně jsem ji znovu vzala a odvezla k její matce, i když mi to všichni rozmlouvali. Vysvětlila jsem Elišce, že jejím chováním riskuje zdraví dítěte, a téměř jsem jí přikázala, aby ji nakrmila. Maminka nakonec přiložila dítě k prsu a malá se s chutí pustila do sání. Vymluvila jsem se na pracovní povinnosti a nechala je v pokoji o samotě.

Když jsem se po půl hodině vrátila, obě spaly a Eliška jemně objímala svoji dceru. Po chvíli vyšla s holčičkou na chodbu, posadila se vedle mého stolku a začala mi povídat.

Ukázalo se, že otcem holčičky byl známý pražský podnikatel. Byl ženatý a těhotenstvím pochopitelně nebyl nadšený navrhoval potrat. Eliška se ale rozhodla dítě porodit. Když se to podnikatelova žena dozvěděla, přijala jeho omluvu a obrátila veškerou zlobu na Elišku, snažila se ji donutit dítě odebrat. Nepomáhaly peníze ani výhrůžky, podnikatel pak opustil Prahu na neurčito a jeho žena dál tlačila na adopci.

Na závěr Eliška upřímně řekla: Chtěla bych si ji nechat, ale nevím, jak to zvládnu na koleji a bez peněz

Její slova mě dojala. Povzbudila jsem ji a nabídla podporu. Náš primář má v Praze dobré kontakty, takže nebylo těžké sehnat spojení na otce dítěte a navrhnout schůzku. Překvapivě se nevyhýbal, přišel už za pár hodin a domluvili jsme základní podmínky pro budoucí život Elišky a její dcerky. Musím uznat, že takovou vstřícnost jsme nečekali.

Po propuštění z nemocnice si Eliška našla byt, který jí na rok dopředu zaplatil právě otec její holčičky přišlo jí na účet 180 000 korun. Dal jí také dost peněz na začátek a slíbil, že se v budoucnu o dceru postará. Možná v něm procitlo svědomí a pochopil, že má za své činy odpovědnost. Netuším, jak to s Eliškou a její dcerkou dopadne; doufám, že jednou budou rodina, kde z malé holčičky vyroste šťastná slečna.

Rate article
Add a comment