Nejbližší lidé. Povídka
Tak už to v životě chodí. Mohlo to být i jinak. Sousedka se stále diví, jaké mají štěstí. Děti pomáhají, vnoučata je často navštěvují.
I dnes má přijít prostřední vnuk Honzík. Děda s ním počítá matematiku. Na hrazdě, co mají před domem, ho učí přitahovat se.
Anna Janoušková a Pavel Ilčík jsou teprve něco přes sedmdesát. Ještě stále mladí! A mají tři báječné vnoučky.
Večer společně s dvěma vnučkami, nejmladší Maruškou a nejstarší Terezkou, Anna Janoušková napekla sušenky. Budou si mít co dát k čaji a taky jimi pohostí prostředního Honzíka.
Ančo, měli bychom koupit globus, vytrhl Annu Janouškovou z myšlenek hlas manžela, Honzík s Maruškou podle mapy moc nechápou. Potřebujeme pořádný globus!
A taky míč. Na dvoře jsme viděli s Honzíkem, jak kluci hrajou basketbal. Taky by si rád zahrál.
Zazvonil zvonek. Honzík se vrátil ze školy:
Ahoj babi! Ahoj dědo! Koupil jsem vám cestou vaše oblíbené makovky.
Svlékl se, hned si šel umýt ruce. Zvykl si dělat všechno, jak babička učila.
Tak co škola? Jak jde učení? zeptal se Pavel Ilčík.
Dědo, dvě trojky z matiky. Pomůžeš mi s tím? Jsem z toho nějaký zmatený, bylo vidět, že je Honzík rozladěný, moc tomu nerozumím, dědo.
Co se stalo? Přece jsme to minule probírali. Tak pojď, teď si to vysvětlíme.
Pavle, vždyť Honzík právě přišel, měl by se najíst, pak budete cvičit.
Tak mi taky dej pořádný talíř boršče se smetanou, usmál se Pavel Ilčík na vnuka.
Po obědě šli Honzík s dědou počítat. Anna Janoušková na ně láskyplně hleděla.
Brzy začne chalupářská sezóna. Venku za městem je nádherně! Čerstvý vzduch, sladký a čistý. Nejmladší vnoučata Maruška s Honzíkem budou s nimi na chalupě. Nejstarší Terezka přijede o víkendech s rodiči. Už je skoro dospělá, za chvíli jí bude sedmnáct.
Terezka studuje zdravotní školu, má praxi v nemocnici. Moc ji to baví. Chce dál studovat, sní o tom, že se stane lékařkou, aby mohla pomáhat lidem. Je to dobrá, silná a laskavá holka. Určitě to dokáže.
Anna Janoušková přišla ke komodě a vzala do ruky rámeček s fotografií:
Ach, synku, Jirko náš, kdybys viděl, jak tady žijeme! Snad nám promiň, jestli jsme ti s tatínkem něco nedokázali dát. Možná jsme někde udělali chybu, nedokázali tě podržet, neustál jsi to…, Anna Janoušková zvedla hlavu, zamrkala, ale neboj, nebrečím. Doufám a věřím, že nás vidíš a máš radost. Život je plný radostí i smutků. Ty jsi, synku, moc nestihl poznat. Ale teď už to říkat nemá cenu. Je pozdě. To už nezměníme.
Ančo, neslyšíš? Julka s Mirkem přijeli. A Maruška je s nimi, zavolal Pavel Ilčík.
Babičko, nejmladší vnučka s výkřikem skočila Anně Janouškové kolem krku a objala ji drobnýma teplýma rukama.
Koukej na mě, babi, Maruška oběma rukama otočila babiččinu hlavu k sobě, vidíš, jakou mám krásnou copánkovou? Stejnou, jakou máš ty! Protože se ti chci podobat. Babičko, mám tě moc ráda, pevně ji objala.
Už ji nech, vždyť ji umačkáš, smála se Julka s Mirkem, nezapomněla jsi na to překvapení pro babičku?
Jé, babi, počkej, pust mě, Maruška slezla z klínu Anny Janouškové a vytáhla z maminčina batůžku papír, tady, to jsem namalovala ve školce. To jsi ty, dědeček, maminka a tatínek, Terezka, Honzík a já! Nakreslila jsem vás pro tebe i dědu. Máme velkou rodinu, líbí se ti to?
Moc! A jak jste si všichni podobní! Pavle, pojď, podívej se, co nám vnučka darovala. Dám to do rámečku, abych se na to mohla dívat každý den. Je nádherný naše celá rodina!
Tak my už půjdeme, paní Anno, Honziku, máš všechno? Nezapomeň si batoh. Zítra přijďte k nám na oběd, děti mají připravený koncert. Děkujeme, nashledanou.
Dveře se zavřely. Anna Janoušková a Pavel Ilčík si sedli k čaji.
Tak si to vem, Pavle, jaké máme štěstí, že máme tak velkou rodinu.
Ano, Aničko.
Pamatuješ, jak Jirka tehdy přivedl Julku domů? Měla jsem takovou radost, věřila jsem, že se Jirka změní Rok bylo všechno krásné. A pak zase staré party, špatná společnost
Neplač, Aničko, obejmul ji Pavel Ilčík.
Pak Julka odešla a Jirku jednou v rvačce pobodali, a bylo po všem. Už nemáme syna.
Aničko, proč na to dnes myslíš? utřel jí slzy manžel.
Jen tak, Pavle. Maruška mi dneska dala obrázek a já si řekla, jaké máme štěstí, že jsme tehdy Julku našli těhotnou, když už Jirka nebyl na světě. A že pak poznala Mirka a kromě Terezky máme ještě vnoučky Honzíka a Marušku. Jsou nám všichni stejně blízcí, ať už je cokoliv.
A víš, když jsme tohle všechno museli zvládnout, říkám: jsme nejšťastnější babička a dědeček na světě!
A naše rodina to jsou ti nejbližší lidé na světě.
Kde je láska a porozumění, tam pro smutek není místo.