Ty jo, Míšo, jestli chceš slyšet něco fakt o životě, tak ti musím vyprávět jeden rodinný příběh, jak vystřižený z novely… Poslouchej.
Proboha, Jirko! Ty jsi vážně tak těžkopádnej člověk! Všechno s tebou musí být tak složitý! Copak to prostě nemůžeš udělat, jak tě prosím?
Mladá žena, co si pěkně zvesela vyčítala svýmu muži, byla opravdu nádherná ne, krásná, spíš úchvatná! Dlouhý nohy, tmavě modrý oči jak studánky v lese, a postava přímo idealní. Kdykoliv prošla kolem Masarykových sadů, co vedou k hotelu, lidi se za ní s úžasem otáčeli. Byla to zkrátka socha víly.
Její muž? No, to byl naproti tomu chlapík dost zvláštního vzhledu. O půl hlavy menší než žena, postavou připomínal trochu sud s rukama. Krátké nohy, delší ruce a už mu malinko řídly vlasy. Jediné, co v něm bylo opravdu hezké, byly oči. Živé, chytré říkalo se, že vidí až do duše. O to víc lidi překvapovalo, že tvořili pár: Rozmazlená kráska a chlap, který jí viděl až za roh.
Byli jako česká verze Héfaista a Afrodité, jenže místo kladiva většinou držel v náručí malou holčičku. Malá Zuzanka, pětiletá, byla tátovi podobná, že to až nebylo možný. Po mámě podědila jen ty temně modré oči a hustou, měděnou kštici kudrnatých vlasů. Kadeře? Ty se mamka ani nesnažila zkrotit. Takže Zuzka lítala po hotelu jako rusý blesk a táta, Jirka, jí byl pořád v patách.
Markéto, když tak moc toužíš po tom výletu na hrad, klidně jeď. Ale Zuzka je ještě fakt malá na tohle pobíhání. Cesta je dlouhá, vedro, bude jí zle, rozbrečí se a zkazí ti celou dovolenou. To přece víš.
Markéta si povzdechla, těkala zoufale kolem po pokoji a furt mu vyčítala: A na co tu mám tebe? Jirkó, jsem tu přece na dovolený se svým mužem! Už teď mě tu všichni okukují a tebe je to úplně jedno! Jsi fakt citovej balvan, vůbec se mnou nesoucítíš?!
Když mámin hlas vyletěl do výšky a skoro se třásl, Zuzka se chytla pevně tátovi kolem krku. Jirka jen pohladil dceru po vlasech a snažil se to obrátit v žert: Ale děláš si legraci, Markétko! Reaguju dost živě! Tak pojď co kdybychom radši jeli na lodi po Vltavě? Nebo by ses odvážila třeba na potápění? Vážně, skočíme si spolu do vody, uvidíš!
Markéta si dupnula a odsekla: Já chci na Karlštejn. Když nechceš, tak nechoď! Pojedu sama. Olomoucký tvaroh má víc empatie, hele.
Celý výstup byl zrežírovaný jako divadlo, až Jirka jen pokrčil rameny a Markéta už mířila k bazénu, starosti o manžela a dítě nechala za sebou. Bylo to mezi nimi vlastně už obvyklé, žili tak jako většina známých párů. On úspěšný, pořád v práci, ona mladá, krásná, užívající si, že je obletovaná.
Jak se z Jirky stal moderní manžel, sám nechápal. Ženským nikdy moc nerozuměl. Nebylo to o tom, jak vypadá šlo spíš o komunikaci. Pokud nešlo o kolegyně z práce, byl ztracenej. Ale když šlo o lásku ruce v kapsách, huba v suchu, nervy na dně.
Nakonec žil jen prací, návštěvami u mámy Anny na chalupě kousek za Brnem a rezignoval, že možná zůstane svobodný navždy. Jeho máma, Anna Pavlovna, si však postavila hlavu: Jirko, už jsi si užil dost! Sám si ženu nenajdeš! Pořádná partií potřebuje dohazovačku!
Dohazovačku? málem mu zaskočila buchta, a polel si sako čajem.
No ano! Koukni se na sebe! Jsi hodný, chytrý, úspěšný ale k čemu ti to je? Jedině mě to těší! Jinak je to škoda. Vidím, jak se koukáš na děti od Marušky (tvé sestřenice ta, byť je popletená, děti vychovává perfektně). Chci, abys zažil to štěstí, až vezmeš do ruky své dítě. Všechno tohle, barák, domek, majetek, je prchavý. Ale rodina je navždy.
A tak mu máma nutila do ruky papír, ať napíše, jakou ženu by chtěl. Jak se to stalo, že Markéta splnila každého bod, neví nikdo. Jenže duší… No, to se odhalilo až časem.
Brzy Jirka pochopil, že jejich manželství je spíš obchodní dohoda. Markéta se rozhodně nechtěla stávat domácí puťkou. Měli každý svou ložnici, protože podle ní chrápal (což sám nevěděl, ale jedno). Když chtěla dítě, nebylo to z touhy, ale proto, že se to sluší. Odložila mateřství o pár let, protože měla chuť vidět svět. Cestovali, vyprávěli si, dokud se snášeli.
Když se Zuzka narodila, chvíli měli klid. Jirka byl šťastný jako blecha a každý večer spěchal domů za dcerou. Ale Markéta byla v roli mámy tak na půl plynu. Kojit nebudu! Prsa si nenechám zničit, objednej chůvu nebo směs, prohlásila prostě a odmítla veškerou diskusi.
Jirkova mamka i tchyně se ji snažily přesvědčit, ale kde nic není, ani čert nebere. Nakonec Zuzka pila z lahve a Jirka najímal chůvu.
Já to nevydržím, sedět doma s ječícím dítětem pořád dokola! Ty jsi v práci, já tady sama! Je to trest… Fakt chceš, abych měla depresi?
Tchýně to vzala do ruky a nabídla, že se o vnučku postará ona. Jirka rád souhlasil, Markéta vypěnila, ale nakonec se spokojila s tím, že má zas klid. A takhle žili Zuzku ráno vozila babička Anna do soukromé školky, večer ji uspával Jirka. Maminka Markéta se ukazovala jen, když bylo třeba udělat dojem před známými.
S touhle rodinou se poprvé dramaticky pohnulo, až když se Zuzce na dovolené udělalo špatně vysoká horečka, bolest hlavy… Markéta lamentovala kvůli zkažené dovolené, zatímco Jirka hned zavolal doktora.
Když lékař odešel, sbalil Jirka kufry: Jedeme domů. Markétě to nešlo do hlavy vždyť doktor tvrdil, že je to jen únava. Ale Jirka už ji nehodlal poslouchat: Tahle bolest hlavy u dítěte? To se mi nezdá. Balíme!
Vyšetření v brněnské nemocnici ukázalo, že měl pravdu. Nejdřív šok, pak čekání, výsledky a mraky nervů. Jirka dal ve firmě všechno na kolegy a byl u Zuzky ve dne v noci. Markéta sice taky seděla u dcery, ale každý poznal, že je jí víc líto sebe než holčičky.
Pak jednoho dne zjistila, že Jirka prodává dům. To už nemáš peníze?
Ne. Léčba je drahá. Zuzka potřebuje operaci v zahraničí, a to máme bránit se nemíníme. Vezmu auto, prodám firmu, prostě cokoli, jen abych Zuzce pomohl.
A já? To jako budu na ulici? rozbrečela se Markéta.
Tu máš, co chceš. Zůstane ti byt ve městě, auto, peníze. Ale pod podmínkou, že za Zuzkou budeš chodit do nemocnice, jezdit s námi na léčení. A ať jsi jakákoliv, jsi její máma potřebuje tě! Konečně už ukaž trochu citu!
To byl poprvé, co na ni opravdu vyjel. V té chvíli si Markéta uvědomila, že už pro něj není střed světa. Stala se pro něj někým, kdo jen vzdáleně souvisí s jeho životem.
Zbytek, Míšo, znáš z vyprávění. Jirkova máma Anna a Markétina máma Irena se střídaly v nemocnici, vozily Zuzku na vyšetření, staraly se o ni, když byla po ozařování jako oškubané kuřátko a štěstí, když si vzala růžový slamák, co jí babička koupila, a smíchem dojala půl nemocnice.
A Markéta? Po čase odjela do zahraničí, za svojí svobodou a životem. Dva roky trvala léčba a doma si Zuzka, Jirka a obě babičky vytvořili svoji úžasnou rodinu. Naděje je střídavě opouštěla a vracela se, ale nikdy nezhasla, dokud jim doktor nesundal kámen ze srdce: Zvládli jste to!
Letí to jak voda… O několik let později se Markéta vrátí na Zuzčiny patnáctiny. Krásná, nezměněná, samý pozdrav a líbačka po maminkovsku. Ale dcera ji vezme stranou, do Jirkovy pracovny, posadí se na parapet a kouká do oken.
Tak povídej. Ale máš jednu šanci.
Markéta chce objasňovat, omlouvat se, ale Zuzka jí skočí do řeči: Mámo, víš, co je vtipný? Ten chlap, co jsi ho měla za nulu, se za celý ty roky o tobě neřekl jediné křivé slovo. Nevodil domů jiné ženské, nenechal nás na holičkách. A dokonce se s tebou ani nerozvedl, protože mi pořád připomínal, že mám mámu. Ale popravdě… nikdy jsem tě nepotřebovala.
Ale teď jsem tu a chci být s tebou…
Takhle to říct nestačí. Dělej, co můžeš. Jestli mi dokážeš, že mám ještě mámu, možná to dokážu pustit dál. Jsem po tátovi. Nemám v plánu držet křivdy věčně, ale k tomu vedou skutky, ne slova. Ták… přijď za hodinu, bude dort.
Zuzka odešla k hostům s rudou hřívou, která už zase vyrostla do krásných kudrn, a Markéta nejistě zůstala stát u okna, dotýkajíc se otisků, co tam holka nechala…
Hele, říká se, že některý lidi jsou těžký. Ale jestli je Zuzka těžká jako její táta, mně to přijde krásný. A to bych fakt přál všem klukům jejich příběh mít malou, zrzavou holčičku, co umí odpustit, byť to bolí. Tohle je totiž opravdový hrdinství. No, a takhle my žijem v naší české rodině, s dojetím, humorem a trochou poctivýho boje.
Tak, Míšo, až zas budeš mít pocit, že je v tobě moc těžkosti vzpomeň si, že žádnej těžkej člověk, co drží rodinu pohromadě, není zbytečnej. Naopak. Jsou tu proto, aby měl ostatní kde se schovat, když začne opravdu foukat.