TETA
Tetu Janu přivezli z vesnice. Starší ženě už bylo těžké zvládat domácnost, a tak si ji její neteř Božena vzala k sobě do Prahy.
Manžel František nijak nenamítal. Byl tichý, hubený, nosil brýle a ve všem se bez diskuse řídil svou energickou a plnoštíhlou Boženou.
Není to cizí člověk, teta přece. Děti vlastní nikdy neměla. A já už nemám maminku. Moje maminka byla o třicet let mladší než teta Jana, narodila se tátovi v jiné rodině. A co se nestalo, maminka mi odešla ze života tak brzy, ach. Teta je mi líto. Vezmeme ji k sobě! rozhodla Božena.
Její děti Karel a Blaženka tetu nikdy neviděli. Božena vlastně taky jen párkrát. Volaly si nikdy. Jen si psaly dopisy. A jak se ukázalo, teta Jana neměla ani mobil, ani tablet, nic moderního.
Teď je tu s nimi. Malinká, jak skřítek (Karel ve třinácti ji už převyšuje). Vlasy má nadýchané jako pampeliška, na hlavě klobouček. A oči naprosto mladé, ostré, modré.
V rukou má uzlík a síťovku, jaké se prodávaly za socialismu. Dva staré kufry. A v náručí chlupatého rezavého kocoura. Ten lenivě koukl na nové obyvatele bytu, seskočil a šel prozkoumat chodbu.
To je Oříšek, vzala jsem ho s sebou. Je to živá duše, odpusťte mi, pronesla teta Jana.
Pak dodala: Tak to jste vy moji! Mé vlastní!
Následovala slavnostní večeře. Stařenka přivezla zavařeniny, nakládané okurky, lečo i další dobroty. Božena se nestačila divit, jak její vybíravé děti všechno s chutí snědly.
Boženko, máte chalupu? Všechno nasadím, i když už zdraví není, ale bez vlastního se nedá! řekla teta Jana.
Božena odpověděla, že chalupa není. Proč by bylo? Všechno se dá koupit. A času málo. Pracuje na dvou místech, František taky, děti vidí jen chvilkami. Byt mají na hypotéku, splácet ještě dlouho.
Chalupa je potřeba. Nekoukej na mě tak, Božko. Člověk bez země nemůže. Koupíme, vyhlédneme pozemek, a teta Jana odešla do svého pokoje.
Vyhlédneme, jasně. Sotva se točíme, skoro vše si odpíráme. Teta si myslí, že jsme snad milionáři, bručela Božena při mytí nádobí.
Další den byla sobota. František blaženě ležel v posteli, četl noviny. Božena, než si šla ještě zdřímnout, zvolala, aby si děti ohřály hotovky.
Karel a osmiletá Blaženka hned zabořily hlavy do mobilů. Kocour Oříšek seděl vedle a kýval hlavou. Vešla teta Jana.
Co děláte? zeptala se.
Děti začaly nadšeně vysvětlovat a ukazovat. Teta Jana jen kroutila hlavou. Poté řekla: U nás ve vesnici taky takové viděla. Ne úplně, jednodušší. Ale já si nic takového nepořídila. Nebylo potřeba. Vaší mamce jsem vždy psala dopisy, bylo mi to milejší. Dobrý vynález, je to užitečné. Člověka najdete kdekoliv. Ale teď je odložte a pojďte se mnou!
Proč? Hrajeme si! odporoval Karel.
Kde si hrajete? Jen sedíte u mobilů, nikomu nevoláte, divila se teta Jana.
My hrajeme uvnitř mobilu! pípla Blaženka.
Teta Jana začala vyprávět o hrách z vesnice a pak děti zavedla do kuchyně. Když Božena přišla na práh, nevěřícně zírala. Na stole byla hromada palačinek. Šťastný Karel pil čaj. A Blaženka, stojící vedle tety, balila do těsta knedlíky.
Podívej, mami! Šťastný tady bude, možná ti padne! smála se Blaženka.
František dorazil taky, veselý, očichával vůni.
Odteď budeme o víkendu všichni spolu dělat knedlíky a péct palačinky! Vše své, to je nejlepší! stanovila teta Jana.
Ale nějak to nemá smysl, když všechno lze koupit, bránila se Božena, která vaření nesnášela. Kupovala hlavně hotovky a mražené. Rodina to dřív neřešila. Až do dneška.
Ne, mami. Pojďme dělat sami. Takové knedlíky jsem nikdy nejedl! řekl Karel.
Pak teta Jana vzala klubko gumy, navázala ho na židle a ukazovala Blažence, jak ve vesnici hrávali gumu.
A vy ne? Nepřeskakujete tak? ptala se.
Nikdo! Když jdou ven, jsou v mobilech. Moderní generace! zamručil František.
To není v pořádku! Musíme se bavit naživo! Mobil je užitečný, bez něj to nejde. Ale má se používat hlavně k volání a poslání toho, co je potřeba. A dost! řekla teta Jana.
Večer pletla, vedle v křesle ležel kocour Oříšek.
Mami, pojď! jednou zatáhla Boženu Blaženka. Ta vyšla do předsíně, nakoukla do koupelny.
Teta Jana hladila bok pračky:
K svátku ti přeji, pračko! Ať dlouho sloužíš, drahá!
Teto Jano, co to děláš? špitla Božena, na pochybách.
A co by. Dnes je osmý březen. Pračka je holka. Tak jí přeju! zasmála se teta Jana.
Ale ona není živá, teto! Jaká hloupost! odfrkla Božena.
Všechna technika rozumí, nemluv tak. U nás jednou traktorem Venca málem zapadl. Povídal mu laskavě a vyjel! A náš Karel, když sedá do auta, vždy ho povzbudí říká mu Petra. Vy nevíte, jak máte štěstí! Dřív jsme prali ručně, hodně, chodili k řece. Teď máte tolik pohodlí, a stejně jste smutní! Mobily jsou, když člověk ví, kde dítě je. Pračka všechno vypere. Mikrovlnka jak ohřívá! radovala se teta Jana a pohledem objímala domácnost.
Děti začala chodit ze školy vyzvedávat.
Karla jednou trápily problémy ve třídě. Rodičům nic neřekl. Doma potichu plakal v koutě, když rázně vešla teta Jana. Karel se jí svěřil, ani nevěděl jak. Další den do školy nešel na první dvě hodiny. Doma bylo nezvykle ticho. Ani teta Jana nikde.
Možná šla na procházku, pomyslel si.
Šel se chystat. U třídy zastavil, slyšel známý hlas! Nakoukl dovnitř. Učitelka seděla, klid. U tabule teta Jana nadšeně vyprávěla.
Ježiši, proč! Budou se smát, opřel se Karel o dveře.
Ale nikdo se nesmál. Po hodině ho spolužáci obklopili tetu Janu. Vešel dovnitř. Naproti šel Petr, hlavní lump, který Karla často šikanoval.
Ahoj, proč jdeš dnes pozdě? Hele, máš suprovou babičku! Tolik toho ví, tolik nám povídala, už ji nemám, hrozně mi chybí. Zítra nám slíbila, že půjdeme do parku. Umí tolik říct o rostlinách a zvířatech! Učitelka jí dala slovo, smál se Petr.
Jo ona je taková! rozesmál se Karel a běžel tetu Janu obejmout.
Večer Božena brečela. Unavená vším. Opět ji teta utěšovala.
Neplač, milá. Proč? Máš všechno! Proč pláčeš!
Už mě to nebaví! Pracuju moc, nic nevidím, Franta je jak mamánek. Jiní mají pořádné chlapy! Sama jsem jak chudinka. Takové už nejsou v módě, brečela Božena na tetině rameni.
Teta Jana jí dala vyplakat, nabídla čaj. Povídala, jak ztratila tři děti už jako miminka, jak jí zemřel zdravý krásný manžel, jak se sama prala s nemocí a taky ustála, i když skoro nejedla a šíleně trpěla.
Jaká móda lidí to je? Každý je jiný, Božko. Jedni štíhlí, druzí při formách. Vždyť dřív byly krásné plnoštíhlé ženy! Ty jsi krásná! Vlasy od přírody kudrnaté, velké modré oči, postava dobrá. Vážit si toho, co máme. Cizí nemají ani to. Kolik lidí osamělých! Franta je zlatý člověk, miluje tě, dělá vše pro rodinu. Děti jsou štěstí! Ostatní vyřeší se, jdeme spát! odešla teta Jana.
Božena už ani neměla chuť plakat. Teta má pravdu. Má všechno, a přesto si stěžuje.
Ten den Božena čekala manžela (konečně měla dovolenou). Nebyl tu.
Děti! Táta nevolal? Kde jste? ptala se.
Karel míchal něco v misce v kuchyni. A Božena si všimla, že ho začíná bavit vaření už umí obracet palačinky ve vzduchu!
Blaženka stavěla z židlí domeček, přikrývala ho a usazovala plyšáky.
Mobil syna a dcery leží na polici, poslední dobou si všimla, že je používají jenom v případě, když někdo volá.
Božena znovu a znovu vytáčela manžela. Hlas: Účastník dočasně nedostupný.
A najednou jí ztuhlo srdce. Teta Jana! Nikde typický šustící zvuk bačkor, klidný hlas.
Vběhla do jejího pokoje. Na posteli lenivě protahoval Oříšek.
Karlo! Blaženko! Kde je teta Jana! vydechla.
Děti přiběhly.
Přišli jsme spolu ze školy. Pak šla někam pryč, špitla Blaženka.
Kdy? Blaženko, kdy? vykřikla Božena. Dcera kývla a rozplakala se.
Pane Bože! Koupili jsme jí mobil, zase si ho nevzala! Jak to? Je už stará! zhroutila se Božena do křesla.
Karel se hnal oblékat.
Kam jdeš? běžela za ním matka.
Hledat! Mami, nemůžeme být bez ní! a Karel vybíhal ze schodů.
Blaženka si nazula tenisky a běžela za bráchou. Božena také.
Dole u vchodu stáli šťastní.
Co je? ptala se Božena.
Ukázali doleva.
Odtamtud, držící Františka pod paží, přišla teta Jana v klobouku s máky.
Teto! Zděsila jsi mě! Na pár hodin z domu! A ty? Kde jsi byl? Božena tulila muže.
My jsme spolu šli zavřít tu vaši jak se to potec! řekla teta Jana.
Co? Jak? vydechla Božena.
Chtěli jsme tě překvapit. Teta Jana je úžasná. Nemám slov, zachránila nás! zasmál se František.
Teto kde jsi vzala peníze? Nemusela jsi, začala Božena.
Jak kde? Člověk šetřil. Mám slušný důchod. Domácnost jsem měla, skoro jsem neutrácela. Vejce, mléko vše z vlastního. Chleba jsem pekla. Dům jsem prodala. Kam s penězi? V hrobě kapsy nejsou. Stejně bych vám je jednou dala. Radši už teď, to je lepší, řekla prostě teta Jana.
Božena mlčela. Už nemusí dřít na dvou místech. Více času pro rodinu. Jak je to krásné!
Ano, zítra pojedeme za Prahu. Chalupu omrknout! S Františkem už jsme vybrali domeček! pokračovala teta Jana.
Budeme mít svůj dům! Hurá! Chalupa! A slíbila jsi, že nás naučíš dívat se na světlušky, plést košíky, dělat tajemství ze sklíček a kytek které pak najdeme, až rozkopeme, děti objímaly tetu Janu.
Všichni se objali a šli domů.
Božena na chvíli zůstala u vchodu, vzhlédla k oblakům a zašeptala:
Děkuji. Děkuji za tetu Janu!Oříšek přišel pomalu k Boženě, otřel se jí o nohu a zamňoukal tak, že v tom byla tichá radost. Najednou se ve dveřích všichni otočili slunce už prosvítalo i skrz střechy paneláků. Teta Jana se rozesmála z plných plic, až jí klobouk sklouzl z hlavy, a druhou rukou chytila Boženu i Františka. Tak, Božko, abys věděla teď začne to opravdové žití! zvolala.
Karel s Blaženkou běhali kolem, smáli se, kocour honil svůj ocásek a vůbec poprvé byl byt tak plný hlasů, že pračka si začala tiše bublat jako by se chtěla přidat.
Večer, když už všichni seděli u stolu, přišla teta Jana s dvěma páry starých klíčů. Jsou vaše a moje. Otevírají chalupu, kde bude místo pro všechny. A i když jednou odejdu, každý tady zůstane v domě, kde se nezapomíná, že rodina je víc než cokoliv. To si pamatujte, Božinko.
Božena se usmála poprvé beze smutku. Děti šťouchaly do Františka a říkaly, že všechno bude jinak, že už nikdy nebudou jenom hledět do obrazovek. U stolu to bylo stejné jako dřív, a přitom úplně nové.
A v ten večer, když ticho města leželo na oknech, Božena přisedla k tetě Janě při pletení. Možná jsem žila vedle všeho štěstí a přehlížela je, teto Dnes ho mám v rukou. Teta Jana jí pohladila ruku a šeptala: Štěstí se musí vzít, ne čekat, až se objeví samo.
Za oknem zrovna běžel Oříšek a v první jarní temnotě začaly svítit na stromě malinké světlušky. Božena věděla, že má všechno. Chalupu, rodinu, ticho i smích. A už nikdy nezapomene, že opravdové kouzlo žije právě tam, kde sedí vedle sebe lidé, kteří patří k sobě a mezi nimi vrní kocour, co rozumí všem tajemstvím světa.