Teta Růžena
Je mi sedmačtyřicet. Jsem obyčejná ženská, taková šedá myška. Nijak hezká, postava obyčejná. Sama. Vdaná jsem nebyla a ani mě to neláká, když si myslím, že chlapi jsou skoro všichni stejní jen aby se najedli a pak se rozvalili na gauči. No, vlastně mi to nikdo nikdy ani nenabízel ani vztah, ani svatbu. Máma s tátou jsou už v letech a žijí v Ostravě. Jsem jedináček, žádní sourozenci. Bratrance a sestřenice sice mám, ale s těmi se nebavím ani nechci.
Už patnáct let bydlím a pracuju v Praze. Dělám v kanceláři, každý den ta stejná rutina práce, domů, práce, domů. Bydlím v klasickém paneláku na sídlišti.
Já jsem prostě taková protivná, cynická, nikoho nemiluju. Děti teda vůbec nemusím. Na Vánoce jsem jela jednou v roce navštívit rodiče do Ostravy, stejně jako vždycky. Po návratu mě napadlo, že bych mohla pořádně vyčistit lednici. Napadlo mě vyhodit všechny ty staré věci z mrazáku knedlíky, karbanátky. Někdy jsem to koupila, stejně mi to nechutnalo a jen to tam zabíralo místo.
Naskládala jsem vše do krabice a šla to vyhodit. Přivolala jsem výtah a uvnitř stál kluk, tak sedm let. Už jsem ho párkrát zahlédla s mámou a měli ještě malou holčičku. Říkala jsem si v duchu, že panebože, další dítě Kluk zíral na tu krabici a pořád koukal. Šla jsem ke kontejneru, on šel za mnou. A docela potichu povídá: Moh bych si to vzít? Povídám, že je to staré jídlo! Ale pak si říkám no ať si to klidně vezme, není to zkažené. Už jsem se vzdálila, ale nějak jsem se musela otočit. On vzal všechny ty sáčky, opatrně je zabalil a tiskl k hrudi.
Ptám se, kde má maminku. Odpovídá, že je nemocná, spolu se sestřičkou. Nemůžou prý vstát z postele. Otočila jsem se zpátky a šla domů. Dala jsem si vařit něco k večeři a sedla si, ale v hlavě mi pořád zněl ten malý kluk. Nikdy mě pomoc druhým nebrala a už vůbec jsem nebyla na lítost. Ale tentokrát s tím něco bylo Sebrala jsem doma, co šlo: salám, sýr, mléko, sušenky, brambory, cibule, trochu masa z mrazáku všechno jsem naházela do tašky.
U výtahu mi došlo, že vlastně ani nevím, kde bydlí. Věděla jsem jen, že výš než já, to je všechno. Šla jsem tedy postupně po patrech. Naštěstí, hned za dvě patra otevřel dveře ten kluk. Nejdřív nechápal, pak mi mlčky ustoupil a pustil mě dovnitř. Byt byl chudý, ale perfektně uklizený.
V ložnici ležela jeho máma, zkroucená na posteli u miminka. Na stole lavorek s vodou a hadrem. Asi měla horečku, snažila se ji srazit. Holčička taky spala a dýchala nějak divně. Ptám se kluka, jestli mají nějaké léky. Ukázal mi staré prošlé prášky, které už byly k ničemu. Šla jsem k mamince, sáhla jí na čelo úplně horká. Otevřela oči, koukla na mě vystrašeně. Najednou se posadila: Kde je Honzík? Řekla jsem jí, že jsem jen sousedka. Vyptala jsem se na příznaky u ní i miminka a volala doktorům.
Než přijeli, udělala jsem jí čaj a nakrájela salám. Jedla bez řečí, musela být dost hladová jak vlastně kojila, sama nevím. Doktoři přijeli, prohlédli je, předepsali hromadu prášků pro miminko a nějaké injekce. Zajela jsem do lékárny, koupila všechno, co bylo potřeba. Pak ještě do obchodu, koupila mléko i dětskou výživu. A k tomu nějakou směšnou plyšovou opičku, ostře žlutou dárky pro děti jsem nikdy nekupovala.
Jmenuje se Eliška, je jí dvacet šest. Dřív žila v Opavě, a to ještě někde na předměstí. Máma a babička byly Pražandy, jenže máma se rozhodla a provdala za chlapa z Opavy. Přestěhovali se k němu, ona dělala ve fabrice. Když se Eliška narodila, jejího tátu zabil proud v práci. Máma s malým dítětem zůstala bez práce i peněz. Chodili kamarádi, příbuzní ale máma hodně rychle spadla do alkoholu, za tři roky umřela.
Sousedé nějak našli babičku v Praze, vzala si Elišku k sobě. Když Elišce bylo patnáct, všechno jí řekla i to, že máma zemřela na tuberkulózu. Babička byla taková uzavřená, lakomá a hodně kouřila.
V šestnácti Eliška nastoupila do prodejny poblíž nejdřív dělala doplňování, pak kasírku. Po roce babička zemřela a Eliška zůstala sama. V osmnácti potkala kluka, sliboval hory doly, že si ji vezme. Jenže když zjistil, že čeká dítě, prostě zmizel. Eliška makala do poslední chvíle, šetřila každou korunu, protože věděla, že jí nikdo nepomůže. Jak měla syna, už po měsíci nechávala mimino samotné v bytě a šla uklízet chodby. A dceru? To byla taková hrůza Majitel prodejny, kam se vrátila pracovat, když syn povyrostl, ji jednou večer znásilnil. Pak to dělal pořád, vyhrožoval, že ji vyhodí, že už ji nikdy nikde nevezmou. Když se dozvěděl, že je těhotná, vrazil jí deset tisíc korun a vyhodil ji.
Tohle mi všechno ten večer pověděla. Děkovala mi mockrát a říkala, že mi to odpracuje, třeba úklidem nebo vařením. Řekla jsem jí, ať toho nechá, otočila se a šla pryč. Celou noc jsem nespala, měla jsem v hlavě úplně zamotané všechny ty úvahy Proč vlastně vůbec žiju, jaký to má smysl? Proč jsem taková, ke svým rodičům se chovám chladně, ani jim nezavolám. Nemám ráda nikoho, je mi všechno jedno, šetřím si peníze, narostlo mi na účtě hezkých pár stovek tisíc, ale na co? Nikoho vlastně nemám. A tady někdo cizí, kdo nemá ani na jídlo, ani na léky.
Ráno ke mně přišel Honzík, dal mi talířek lívanců a utekl. Stála jsem na chodbě s tím ještě teplým talířem v ruce, a přišlo mi, jako by mě to hřálo na srdci. Najednou jsem byla živější, chtělo se mi smát i brečet, i se najíst, všechno najednou
Nedaleko od baráku je menší obchodní centrum, kde je dětský obchod. Paní prodavačka, když zjistila, že nevím, jaké velikosti potřebuju, klidně šla se mnou až domů, abych to zjistila jestli proto, že tušila, že nakoupím hodně, nebo ji to dojalo, nevím. Za hodinu stálo u nich doma čtyři obrovské tašky s oblečením pro obě děti. Ještě jsem koupila deky, polštáře, povlečení. A taky hromadu jídla. Dokonce i vitamíny. Měla jsem pocit, že chci koupit úplně všechno byla jsem zase potřebná.
Už je to deset dní. Kluci mi říkají teta Růžena. Eliška je neskutečně šikovná, můj byt se úplně proměnil, je útulný. Začala jsem volat rodičům, posílám SMSky s heslem DOBRO pro nemocné děti. A vůbec nechápu, jak jsem mohla žít jinak. Každý den se těším, až doběhnu domů z práce. Vím, že na mě někdo čeká. A navíc na jaře všichni společně pojedeme do Ostravy. Už jsme koupili lístky na vlak.