Moje maminka má velkou rodinu. Měla šest sourozenců, ale teď zůstali jen tři. Maminka a jedna z mých tetiček bydlí ve stejné vesnici, kde tráví léto prací a v zimě žijí z toho, co si v sezóně vydělaly. My i ony samozřejmě obděláváme své malé zahrady plné brambor, mrkve a petržele.
Druhá mamčina sestra, teta Jitka, žije v Praze. Má prostorný byt a chalupu u Máchova jezera. Její manžel, pan Karel, je ředitelem stavební firmy. Ani oni ale vždycky nežili takhle dobře. Dříve taky bydleli na vesnici, kde jsme si všichni vzájemně pomáhali, když byl někdo v nouzi. Jenže pak, když se jim začalo dařit, jako by na nás zapomněli na ty, co zůstali v kraji.
Jednoho podivného odpoledne, kdy byl vzduch těžký a stromy v sadu šeptaly nesmyslné hádanky, se máma náhodou doslechla, že Jitka provdala svoji dceru Lídu a o svatbě nikdo z nás nevěděl. Nejdřív byla překvapená, pak předstírala, že jí to není cizí, neboť se styděla za to, co by si lidé řekli. Koho by netížila hanba, když vlastní sestra nepozve rodinu na svatbu své dcery?
Večer, když se měsíc podobal máslovému koláči, se maminka svěřila svojí druhé sestře, tetě Boženě. Ta byla také zaskočená. Oči měla plné uschlých potoků. Dohodly se, že Jitce alespoň zavolají a poblahopřejí, aby jí píchlo svědomí. Ale Jitka jen suše poděkovala a zavěsila.
Zdá se, že se v ní přece jen něco hnulo, protože za pár dnů Jitka nečekaně přijela spolu s Lídou a svým mužem Karlem, navonění, se skvělým biftekem a lahví drahého vína za tisíc korun. Jenže maminka, celá rozmrzelá, je pustila dovnitř jen na chvíli, pak je vyhodila na cestu ven mezi kvetoucí chrpy. Prý když jsme jim byli trapní při slavnosti v restauraci, protože jsme venkovani a oni páni z velkoměsta, tak ať zůstanou na gauči svých sídel.
Strýc Karel jen mávl rukou a prohlásil, že ano, styděli by se za nás, protože celý podnik by smrděl vepřovým. To bodlo mámu do srdce jako střep z rozbitého okna staré školy. Zaklela je a vykázala z domu s tím, ať už se nikdy neukážou, že už o ně nechce slyšet ani slovo. Teta Božena ji samozřejmě podpořila řekla, že odteď už také nechce mít s nimi nic společného.
A přes močál snů a podivných zrcadel ozvěna těchto slov ještě chvíli tančila nad zahradou.