Roberta probudil zvonek u dveří. Na druhé straně postele se probouzela jeho žena. Jemně jí přejel rukou po rameni:
– Zlato, jdi spát, já ti otevřu. Přistoupil ke dveřím a tiše zamumlal. – ‘Kdo to je, tak pozdě v noci?
Když otevřel dveře, uviděl na prahu tetu s velkou taškou v rukou. Její manžel, strýc , přešlapoval z nohy na nohu za tetou.
– Milý synovče! – zvolala teta. – Nejsi rád, že mě vidíš? Pojď, obejmi tetu – žena chytila Roberta za ruku, jako by ho chtěla udusit v náručí.
“Už žádný klid!” – pomyslel si Robert toužebně a vynesl tetino zavazadlo na chodbu.
Zbytek noci proběhl ve zmatku. Teta odmítala jít spát na pohovku, protože jí to připadalo velmi nepohodlné. A pak řekla synovci, že ji možná uloží do postele.
Robertova žena byla celou dobu ohromená. Neuplynula ani hodina od tetina příjezdu , a ona už převrátila celý byt vzhůru nohama. Nakonec šli všichni spát. Teta s manželem obsadili postel a Robert s manželkou pohovku.
– Jak dlouho myslíš, že tu budou, zašeptala manželka Robertovi a položila před něj snídani.
– “To nevím. Zeptám se, až se vrátím z práce.
Jeho žena nervózně naslouchala chrápání, které se ozývalo z ložnice, a pak řekla:
– ‘Roberte, já se jich bojím, proč dnes nepřijdeš dřív?
– Zkusím to,” odpověděl a odešel z bytu.
Když se Robert vrátil z práce, čekal na něj elegantně prostřený stůl.
– ‘Pojď dál, synovče, budeme slavit shledání,’ volala na něj teta z kuchyně.
Jeho žena mu tiše pošeptala:
– ‘Jsem tak ráda, že jsi přišel!
Všichni se posadili k večeři:
– Teta , přišel jsi na dlouhou dobu? – Robert položil tetě otázku.
– Už nás vyhazuješ? Poslouchej, nejsme tu vítáni – zamumlala teta na strýce.
– Teto, o čem to mluvíš? Můžete u nás zůstat, jak dlouho chcete! – Robert byl zmatený.
– Zůstaneme s tebou, Roberte, navždycky. Už jsme prodali náš byt. Jste jediná rodina, která nám zbyla. Přece nevyhodíš tetu na ulici? Kolik času nám ještě zbývá, vydržíš to?” “Ne,” řekl. Teta si teatrálně otřela slzu.
Robertovi překvapeně poklesla spodní čelist a jeho žena vzlykla a odešla.
V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Strýc stále ještě klidně dojídával salát na talíři.
– ‘A proč mlčíš ty? – ‘ křikla teta na svého muže. – Vždyť můžeš jenom jíst. Mohl by ses odpoutat od talíře a aspoň něco říct.
– Naprosto s tebou souhlasím, miláčku,’ řekl strýc.
– Ty jsi ale slaboch! – křikla teta na manžela rozzlobeně. – Tak je to vždycky. Já v naší rodině o všem rozhoduju a on se mnou jen souhlasí. Co je to za člověka? – Obrátila se k Robertovi. – Jsi šťastný, synovče?
– Budeš tu tak dlouho, jak budeš chtít! – Řekl Robert a v tu chvíli uslyšel, jak jeho žena za dveřmi vzlyká.
Robert se bez nadšení chopil talíře. Strýcové jedli to, co bylo na stole, s takovou silou, až se mu zdálo, že jim praská v uších.
Když teta všechno ze stolu snědla, se slovy se opřela na židli:
– Jsem sytá. Roberte, zažertoval jsem. Jsme tady na kontrole v nemocnici, myslím, že na tři dny. A tobě, synovče, se dařilo skvěle. Bylo vidět, že máš strach, ale nedával jsi to najevo. Vzpomínal jsi na svou rodinu. Po mé smrti dostaneš můj byt, protože vlastní děti nemáme. Jsi můj jediný dědic.
Robert ještě nikdy necítil takovou úlevu, a tak odpověděl vesele:
– Ty teto, ať žiješ raději sto let. V těch dnech, kdy k nám jezdili strýcové, se Robertova žena proměnila v dívku, která neustále plakala, protože se tetě nemohla zavděčit: polévka nebyla dobrá, řízky byly příliš tvrdé, špatně prala a podlahu nemyla, jak měla.
Když se loučili, teta pošeptala Robertovi do ucha:
– Jak to, že sis vzal takovou uplakánku? Není náhodou těhotná? Vždyť pořád roní slzy.
Když se za rodinou zavřely dveře, začala Robertova žena radostí tančit:
– Třeba se k nám už nevrátí, řekla s nadějí v hlase.
– Nemůžu nic říct. Myslím, že tetě se tu líbilo!
– Už to nemůžu vydržet! – zasténala.
Zvonek neodbytně zazvonil.
– Vážně zase? – Robert vyskočil, – aha, to je jen budík! – usmál se, protože měl před sebou skvělý den.
