Nezlob se, Vendulo, už ti nebudu stát v životní cestě, řekl Jan, snažící se zadržet úsměv, který se mu po tváři jen těžko ujal.
Ale co kdybychom to zkusili, Honzo? odpověděla Vendula, oči se jí jen sotva mrkly a na tváři se rozehřál růžový nádech.
Všechno jsem ti už řekl, Terezo pronesl Jan s těžkým srdcem.
Vendula Poděbradová přišla na svět, když Jan byl ještě v první třídě. Pamatuje si na její matku, široko daleko obdivovanou krásku Ladislavu s velkým bříškem, a na hrdého otce Jiřího, který se chlubil každým jejím úsměvem. Ladislava často vyvalovala ze zahradních vrat kočárek, do kterého se Jan toužil podívat tehdy mu to připomínalo zázrak.
Jan dospíval a Vendula rostla. Jednoho dne vyběhla z brány rodičovského domu v jasném šatečku s velkou mašlí na šedé vlasy. Hrála si s kamarádkami a stavěla malý domeček u palisády. Jan vše sledoval skrze okno domu naproti, na druhé straně ulice, přímo naproti domu, kde žila rodina Poděbradových.
Honzo, doprovodíš Vendu, prosím? požádala jednou Ladislava.
Jan neodmítl a téměř celý rok se staral o první třídušku Vendulu. Zprvu chodili spolu do školy tiše, ale Vendula brzy přerušila ticho a začala Janovi vyprávět svoje příběhy a zážitky z vyučování. Její vyučovací hodiny končily dříve, a ona trpělivě čekala, až bude Jan volný.
Někdy Jan kráčel domů se spolužáky, Vendula šla s nimi po stezce. Zvykla si na to, že ráno čekala na bráně, a když vyšla, chytila ho za ruku a spolu se vydali do školy.
Na podzim příštího roku požádala Vendula tiše, ať může jít se svými kamarádkami. Děvčata šla vpřed a Jan následoval v určité vzdálenosti, připravený kdykoli zasáhnout. Jednou na cestě narazili na husu, která syčela a napínala krk. Dívky se bály projít, Jan se postavil mezi ně a pták, a děti proběhly s výkřikem.
O rok později Jan odjel studovat do velké sousední vesnice Kladna, kde byla desetiletá škola, a jezdil domů jen o víkendu a během prázdnin. Vendula ho už sotva poznala, chodila s hlavou skloněnou a nepozdravila ho. Následně Jan nastoupil do letecké školy v Jilemnci a domů se vracel jen zřídka.
Mami, kdo je to Vendula? zeptal se Jan, když se zastavil u brány Poděbradových a vrátila se vysoká, statná mladá kráska.
To je naše Vendula! odpověděla maminka a usmála se z okna.
Kdy už se to stalo? zeptal se Jan s úžasem.
Čas přichází, co se nevyhne zamyslela se maminka a pak s úsměvem dodala: Vidím, že se stále radujeme, to nejlepší od rodičů nám zůstává.
Občas Jan Vendulu zahlédl po okně, kde ho zakrýval závěs z tulu. Vyšla s kbelíky k vodnímu sloupu, a vítr rozfoukal její šaty jako plachtu na rozlehlém poli. Jednou ráno se Vendula v přísném oblekovém kostýmu vydala na zkoušky. Jan se opět chtěl ujistit, že ji doprovodí. Poslední kapkou byl hlas, který Jan zaslechl, když pomáhal otci opravovat plot: S takovým hlasem bys šel i na konec světa!
Jednoho dne, když nesl kbelíky s vodou, potkal Vendulu u sloupu.
Dobrý den! pozdravila Vendula, opět mu rozechvívajíc srdce.
Dobrý den, Ireno, odpověděl Jan, znějící podivně slabě. Kbelíky se plnily dlouho a Jan nemohl vymyslet, o čem by s ní začal mluvit. Odešel s potlačenou touhou v duši konečně se zamiloval.
Po absolvování letectví ho osud zavedl do polární Murmanska, kde byl přidělen.
Příště, když se Jan vracel domů, nesl naději, že se konečně přizná Vendule, nyní už ve vhodném věku. První den se vyčerpal po cestě a potom začaly denní práce. Otec, jak vždy, připravil plán nejefektivnějšího využití pomocné síly. Ráno druhého dne jeli do lesa na dálkovou parcelu, kde káceli dřevo, potom ho rozbili a uložili do stodoly. V rychlém odpočinku otci připravit výměnu dřevěného prahu v sauně, a pak podlahu v ní přebudovat. Nakonec vyměnil podlahu v kravíně. Tak dva týdny proletěly.
Jan čas od času nahlížel na sousedská brána, obvykle zamčená. Někdy z nich vyšli Ladislava nebo Jiří, ale Vendula už se neobjevila.
Mami, proč Vendula není vidět? zeptal se jednou Jan.
Učila se. Teď bydlí ve městě, odpověděla maminka.
Jan tedy odjel zpět do Jilemnce. O rok později ji jednou zahlédl, ale to mu vůbec nelíbilo. Opět se stal nechtěným pozorovatelem za tulu. Vedle ní šel vysoký vesnický chlap, který něco povídal, smál se svým vlastním vtipům a Vendula mu přikývla s lehkým úsměvem, zatímco na Jana se dívala s nepříjemnou sympatií.
Později Jan zjistil, že Vendula se provdala za toho vysokého chlapíka a nyní žijí v lázeňském městě Karlových Varech. Pravidelně navštěvoval rodiče a někdy slyšel její hlas, který mu připomínal staré časy.
Honzo, přestaň už trápit se, nejsi už chlapec, řekla maminka, jakoby už dávno poznala Janovu bolest. A tak Jan, srdce těžké jako kamení v Beskydech, vzpomíná na ty dny, kdy se dívka v růžovém šatečku stala jen stínem v jeho paměti.