Teplo cizí duše: příběh v venkovském domě
Jakub položil těžké kbelíky s vodou na lavici v předsíni u babičky Ludmily a už se chystal odejít, když ho stařenka pevně chytila za rukáv a mlčky pokynula směrem k chalupě. Poslušně vkročil dovnitř a přisedl na širokou lavici u dveří, čekaje, co mu řekne.
Ludmila nepromluvila ani slovo, vytáhla z pece kameninový hrnec, pohledem sjela ke starým hodinám na stěně, jako by naznačovala, že je čas obědu, a nalila do hluboké mísy voňavou zelnou polévku. Přidala k ní kus uzeného, cibuli a plátek tmavého chleba s křupavou kůrkou. Po chvíli váhání postavila na stůl láhev slivovice. Její sehnutá záda, ovázaná vlněnou šálou, vypadala křehce, ale v péřových papučích se pohybovala jistě, navzdory vedru v místnosti.
Jakub sklonil hlas a promluvil:
„Polévku si samozřejmě s chutí dám, ale pití – to ne. Přísahal jsem, babi Ludmilo, že už ani kapku do pusy nevezmu. Líbal jsem ikonu, slíbil jsem to faráři. Po tom, co jsem se opil a žárlil na Adélku, udělal jsem v hospodě takový výstup, že sám nevím, jak jsem neskončil za mřížemi. Za rozbité židle jsem musel vysolit pořádný balík. Máma říkala, že tě bolí záda, tak jsem přišel přinést vodu. Najím se, nanosím dříví, a pak třeba najduš ještě nějakou práci. Jak mě máma uvidí u televize, hned mi něco vymyslí, jako by to vytáhla z rukávu.“
Jakub se zachechtal své vlastní hlášce, ale hned se zakuckal polévkou. Ludmila, neváhajíc, začala ho bít do zad svými drobnými pěstmi, jako by zatloukala hřebíky do prkna. Chlapec se odkašlal a pokračoval v pojídání polévky s uzeným a cibulí. Poté, mžikem přimhouřiv oči, se zeptal:
„Babi, a jak ty vlastně spíš? Narovnáváš si záda, nebo ležíš jako luk?“
Ludmila se na něj podívala svýma jasnýma, modrýma očima, v nichž probleskl úsměv, a mávla rukou, jako by tu otázku odmítala.
„Podle mě jsi v mládí byla krasavice!“ pokračoval Jakub, kývl na starou fotografii na stěně. „Vlasy husté, obočí – jako dva duhy nad čelem, a oči – jako hvězdy v noci. Moje Adélka je taky krasavice! Počkej, vypočítám ti její přednosti, a ty mi přitom ohýbej prsty. Jen se bojím, že ti brzo dojdou: hezká, štíhlá, skromná, laskavá, pracovní, pečlivá, šetrná, zpívá jako slavík, tancuje – k pohledání, není lakomá, nikdy nebyla vdaná, nepije, nekouří, neběhá po cizích dvorech. No co, babi, došly ti prsty?“
Jakub si všiml, jak se Ludmiliným očím rozsvítil smích. Její hruď se zachvěla, ale hlas nevyšel – jen teplo v pohledu.
„Máš takové oči, babi, jasné, živé, mladé!“ obdivoval ji. „Adélku znáš?“
Ludmila rozpačitě rozházela rukama a pokrčila rameny, jako by říkala: „Kdo vás má poznat, jací vlastně jste.“
„My nejsme jako vy za mlada,“ pokračoval Jakub. „Vy jste poslouchali rodiče, báli jste se je neposlechnout. A my? Stačí, aby něco nešlo podle nás – pusu od ucha k uchu a rovnou do pekla. Máme na všechno svůj názor. Můj táta se se mnou vždycky poradí, než něco udělá. A máma mě vůbec bere jako hlavu rodiny. Bratři se rozutekli po městech, já jsem nejmladší, dokud se neoženíš, bydlím s rodiči. Ale chci mít velkou svatbu, mraky dětí. Adélka je – no táááká! Já jsem veterinář, odborně ti řeknu: je zdravá, bude mít, kolik dětí bude chtít. Tak co, prsty už nestačí?“
Jakub se pořádně najedl, teplo z kamen ho rozleželo. Přestože Ludmilu bolela záda, v její chalupě bylo uklizeno jako v muzeu. Nejvíc tu vynikala obrovská postel s peřinou, hromadou polštářů a krajkovým přehozem. Jakub snivě povzdechl:
„Kéž bych měl takovou postel na svatební noc! I když – možná to nechci, na takové peřině bych se uvařil jako vejce a na všechno bych zapomněl.“
Zasmál se a dodal:
„Adélka brzy dokončí školu, vrátí se do vesnice, a uspořádáme svatbu. Studuje na zdravotní sestru. Představ si, jaké to bude: já budu léčit zvířata, ona – lidi. I když máma občas tátu nazve dobytkem. Ale co, občas jsme všichni horší než zvířata. Slyšela jsi, jak Venca ukradl Karlovi motorku a utopil ji v rybníku? No není to dobytek? A Petr kouřil ve stodole, málem chalupu zapálil. Taky pěkný exemplář!
Ale největší padouch je Milan. Chodil s Martinou, podvedl ji, ona otěhotněla, a on si přivezl nevěstu z města. Martina málem zešílela, mysleli jsme, že si sáhne na život. A včera šla, usmívala se, bříško napřed, říká, že bude kluk, Bůh jí dal štěstí. Já si říkám: jak ten Milan bude chodit kolem jejího domu, když tam bude vyrůstat jeho syn? Ale já Adélku nikdy neopustím! Když se na ni podívám – hned bych ji chtěl obejmout tak, aby ve mně rozpustila, abychom byli jedno. Ale je přísná, před svatbou – ani nápad! Ta svatba je jako hranice, a tu ji přenést nedovolím. Ze zdravotní sestry bude výborná, tvoje záda vyřeší raz dva. Píchá injekce – komáři štípou víc. A občas přemýšlím: až nám družstvo přidělí byt, budu po tobě, babi, strašně stýskat. Nebudem bydlet vedle. Ale to nic, vždycky přijdu pomoct, pokecat. Co ještě máš dobrého?“
Ludmila obratně sebrala pohrabáč a vyndala z pece hrnec s kroupami a masem. Vůně mu udeřila do nosu, až Jakub málem zatočil hlavou. Popadl lžíci a jako dítě začal ťukat do stolu. LudmilaLudmila se usmála, její oči zářily radostí, že její jídlo chutná mladíkovi tak, až zapomněl na všechno kolem.