Tato událost se stala na jedné české základní škole v roce 1986. Svědky byli tehdy osmileté děti, ale nikdo o tom nikomu neřekl, a tak se o příběhu veřejně nemluvilo. Ani rodiče, kteří se nejspíš později dozvěděli, jak se všechno odehrálo, si na učitelku nestěžovali. Nikdo.
Já jsem se o tom dozvěděl přímo od té učitelky. Celý život ji trápily výčitky svědomí a vzpomínky na to, jak tvrdě naložila s jedním žákem. Situace byla opravdu nepříjemná a upřímně řečeno dodnes nevím, jak se k tomu postavit.
Po škole v okresním městě nastoupila mladá učitelka prvního stupně. Bylo jí teprve 22 let, sama ještě skoro dítě, bez zkušeností, jen s touhou ukázat, co v ní je ať už profesně, nebo lidsky.
A dařilo se jí to docela dobře. Měla na starosti třídu, kde skončily děti, které zbyly po náročném výběru (vedle v ročníku byl totiž speciální třídní zaměření). Výsledky potěšily nejen rodiče, ale i vedení školy. Ani s disciplínou žádné větší potíže neměla.
Mezi pětatřiceti dětmi se ale vždy najde pár, kteří chtějí učitele zkoušet. Takové měla i Lucie Kalousová, jak ji nazvu, a uměla si s nimi poradit. Většinu zlobivců dokázala zapojit a přesvědčit, dokonce vtáhnout do života třídy. Až na jednoho
Petr byl ze strany neúplné rodiny. Maminka o kluka moc nedbala: hlavně že je najedený. A tak rostl spontánně jako plevel: o samotě, bez schopnosti a ani zájmu normálně se bavit s dětmi, natož s dospělými.
Lucie se snažila Petra získat na svou stranu, ale nešlo to. Všechno dělal naschvál. Celou hodinu dokázal sedět pod lavicí, dělat grimasy a rozesmívat spolužáky. Nahlas nadával, a to způsobem, až se tajil dech. Posmíval se, zvlášť děvčatům, a přiváděl je k slzám. Okatě kouřil za školou, což si ani deváťáci nedovolili.
Když mu někdo něco vytkl, postavil se a s drzostí v hlase řekl:
No a co mi uděláš?
Jenže nejhorší na tom klukovi bylo, že plival!
Ve třídě nebylo dítě, na které by aspoň jednou neplivl. A dělal to s radostí: nasbíral sliny a s chutí je poslal na další oběť. Bylo to odporné, jiné slovo pro to ani není.
Lucie s ním zkoušela mluvit, vysvětlovat, styděla ho, ale marně. Petr v plivání pokračoval, ještě drzeji.
Nakonec šla za jeho mámou. Jindy rodiče moc do školy nevolala, ale tady už musela.
Prosím vás, promluvte si se synem. Neposlouchá mě. Oplival už všechny, co mohl. Za chvíli dojde i na mě.
Maminka slíbila pomoc a chlapečka pořádně vyprášila. Petr dorazil druhý den do třídy samá modřina a s nenávistí v očích.
Ještě ten den rozšířil svůj revír a začal plivat i o přestávkách na chodbě. Nejprve nenápadně, pak už všem na očích. Jako by ho vyloženě bavilo ty ostatní ponižovat.
Zeťáci, starší kluci, ho několikrát chytili a pořádně zmydlili, varovali ho stejně si však nedal říct. Jakmile utekl do bezpečné vzdálenosti, sypal jejich směrem ty nejhorší nadávky.
Vrchol jeho díla byl, když plivl přímo na hlavu paní učitelky zeměpisu, kterou všichni měli rádi. Stal na schodišti, plivnul na každého, kdo procházel o patro níž. Asi si učitelku spletl se starší žákyní.
Paní učitelka nic nezaregistrovala, ale studenti desáté třídy vše viděli. Řekli jí o tom, Petra vyhmátli a dovedli na ošetřovnu byl z něj lazar.
Paní Kalousová, tohle nemůže pokračovat, řekla postarší zdravotní sestra, když potížista utekl zpět do třídy, musíte něco udělat.
Já jsem vyzkoušela všechno. Jen ho to víc provokuje, povzdechla si učitelka.
Někteří chápou jen řeč, která je jim vlastní, přemýšlela nahlas zdravotnice.
Tak mu mám taky plivnout do obličeje, aby to pochopil? naštvala se Lucie spíš sama na sebe.
Na tom rozhovoru to skončilo, ale v hlavě jí to zůstalo.
Nějakou dobu byl po výprasku Petr klidnější, ale potom všechno začalo znovu.
Jedna holčička měla narozeniny. Přinesla bonboniéru, rozdávala, všichni ji popřáli. Petr ovšem slavnost narušil: plivl oslavenkyni přímo do obličeje. Holčina se rozbrečela Petr stál namístě spokojený a provokativně se díval na učitelku:
No tak, co teď uděláš?
A zrovna tady Lucii Kalousové došla trpělivost
Zavolala Petra k tabuli. Zamkla zevnitř třídu. Děti napjatě sledovaly její výraz. Pak řekla:
Vstaňte ti, na koho Petr aspoň jednou plivl.
Postavili se skoro všichni.
Už jsme o tom mluvili, jak odporné to je. Myslím, že nám prostě nerozumí. Teď mu to vysvětlíme všichni jasně a názorně.
Děti čekaly, co bude.
Dávám vám tu možnost udělat teď něco škaredého, co slušní lidé nikdy nedělají. Ale jiné východisko nemáme. Každý z vás přijde a jednou si na Petra plivne. Doufám, že tak pochopí, jak hrozné to je.
Děti se bez řečí rozeběhly k Petrovi. Petr běžel ke dveřím, ale byly zamčené. Ocitl se v koutě u umyvadla. Ostatní žáci ho tam obklíčili a bez jediného slova postupně plivali. Někteří se v tom cítili až příliš dobře, jiní to provedli jen symbolicky, s čistým odporem a studem. Ale téměř všichni se zúčastnili. Nikdo se nesmál, nikdo nemluvil.
Ve třídě bylo slyšet jen Petrův tichý pláč.
Na to, co pak viděla, Lucie nikdy nezapomene Petr seděl na zemi, objímal si hlavu a nekoukal na nikoho, po tvářích mu tekly potoky slz.
Lucie dlouze přelétla třídu pohledem.
Nevím jak vy, ale já mám hanbu za sebe, za něj, za všechny tady.
Děti sklopily pohledy
Pamatujte si tenhle den a už nikdy nepokořujte nikoho ne slovy, ne činy. Vidíte, kam až to vede.
Lucie otevřela dveře dokořán. Petr zmizel ven, poloskroucený.
Neříkám, že to musí být naše tajemství. Jsem si jistá, že to nechcete povídat dál, pronesla tiše, jste volní.
Petr se neukázal celý den. Ani další ráno.
Lucie tedy šla k nim domů. Připravila se na nepříjemný rozhovor s maminkou, ale ta o ničem nevěděla.
Není ve své kůži, omlouvala se, jen brečí a do školy nechce.
Mohla bych s ním mluvit? navrhla učitelka.
Maminka ji pozvala dál. Petr vyskočil do postele a zahrabal se pod peřinu.
Chápu, že je ti to líto, sedla si k němu Lucie, a bojíš se, že teď se ti budou posmívat.
Petr nic.
Ale nejsi žádný zbabělec. Třeba se někdo pousměje, ale nezabijí tě.
Ticho.
Víš co, co kdyby tě dali do jiné třídy? Tam by třeba děti tvé plivání bavilo
Petr rozčileně vyskočil:
Už nikdy nebudu plivat! vykřikl vzlykavě, Nechci do jiné třídy!
Dobrá. Stejně se spolužáci ptají, kde jsi a zda je vše v pořádku.
Petr sklopil hlavu.
Lucie mu rozcuchala vlasy:
Tak zítra ve škole.
Zítra zašeptal kluk.
A když přišel zpátky do třídy, všichni se tvářili, jako by se nic nestalo
NIKDO už ve třídě nikdy neplival.
Na druhém stupni si všichni učitelé všimli, že takhle semknutý kolektiv už dlouho neviděli.
Jako by to byla jedna duše, říkali jedni.
Nebo je spojuje nějaké hrozné tajemství, vtipkovali druzí.
Možná by k tomu Lucie Kalousová, která své prvňáčky nakonec předala dál a odešla učit do jiného města, něco dodala, ale do té školy už se nikdy nevrátila.
Mnoho let ji v noci budil ten moment ve třídě s Petrem, znovu a znovu se ptala sama sebe, jestli dětem neublížila.
Jednou jsem jí doporučil, aby si zjistila, co dnes s Petrem je, a konečně se uklidnila.
Následovala mou radu. Dozvěděla se, že když byl Petr v šesté třídě, maminka se provdala za bývalého důstojníka. Ten trval na tom, aby šel Petr na vojenské gymnázium, a sám mu pomohl s příjmačkami.
Dnes je z bývalého rošťáka čtyřicetiletý důstojník. Udržuje kontakt s mnoha spolužáky. Dokonce se občas staví zpět do města dětství.
A co je překvapující na setkáních absolventů tuhle historku o jeho převýchově nikdo nikdy nezmiňuje. Ani v žertu. Zřejmě opravdu zapomněli
A já? Od té doby vím, že i špatné řešení někdy vede k dobrému výsledku. Ale dodnes necítím hrdost, spíš pokoru a trochu stud za to, že jsme museli zajít tak daleko.