Tenhle příběh se stal v české základní škole v roce 1986. Svědky byli děti kolem osmi let, které držely jazyk za zuby, takže tahle historka nikdy nevyplula na povrch. Ani rodiče si moc nestěžovali pokud vůbec tušili, co se dělo, nešli s tím za paní učitelkou. Prostě ticho po pěšině.
Do menšího okresního města byla přidělena mladá kantorka jmenovala se, řekněme, Barbora Nováková. Bylo jí dvacet dva, vlastně sama ještě polovina dítěte. Zkušenosti nula, zato elán ukázat všem, že na to má. Toužila vychovat svůj první tříďácký kolektiv a stát se vzorem jak pro žáky, tak pro rodiče.
Upřímně, ono jí to fakt docela šlo. Dostala třídu dětí, které jiný učitel profoukl sítem (paralelně totiž běžel nějaký ten jazykový speciál) a výsledky byly skvělé rodiče spokojení, vedení taky, kázeň fungovala.
Ale znáte to ve třídě 35 dětí? Vždycky se najde pár experimentátorů, co testují hranice. I u Barbory se takoví našli. Jediného ale fakt nedokázala zvládnout…
Radim Štěpánek. Kluk z neúplné rodiny, maminka na něj moc neměla čas hlavně že nehladoví. A tak Radim rostl jako samorost, sám sobě pánem; komunikace s vrstevníky byla pro něj španělská vesnice a s dospělými už vůbec nemluvit.
Barbora se různě snažila s Radimem navázat kontakt, ale výsledek nula. Radim dělal naschvály, celou hodinu se mohl válet pod lavicí a dělat grimasami cirkus pro děti. Mluvil, jak mu zobák narostl klidně nahlas pronášel peprné výrazy, nadával, vytočil i nejotužilejší spolužačky k slzám… Demonstrativně kouřil venku za školou, na což si netrouflo ani kvarteto deváťáků.
Jestli mu někdo řekl něco k nevhodnému chování, naprosto v klidu oponoval:
A co jako mi uděláš?
Jenže, to nejodpornější plival!
Na každého ve třídě už alespoň jednou něco vyplivl. A s gustem, s pečlivou přípravou. Vzal slinu a poslal ji na oběť. Krásný ortel pro třídní kolektiv… fuuj.
Barbora vysvětlovala, domlouvala, vyčítala, varovala, moralizovala a reakce? Radim zesílil intenzitu. Tak učitelka zkusila maminku. Běžně rodiče neobtěžovala, ale tady už nevěděla co dál.
Prosím vás, promluvte si s Radimem. Nepomáhá vůbec nic, za chvíli si mě vezme do parády taky
Maminka slíbila, že pomůže a podle všeho Radima vysvětlila po staru s vařečkou. Druhý den přišel do školy fialový, v očích pohled černé díry.
Ten den zvýšil dosah začal plivat po chodbě o přestávce na děti i z jiných tříd. Nejdřív to schovával, pak už ani to ne. Choval se, jako by si to náramně užíval; posmíval se, když viděl znechucení a slzy. Proč útočil i na deváťáky, je dodnes záhadou, ale asi se mu úplně vypařil pud sebezáchovy.
Starší kluci mu na férovku domluvili ručně, pustili ho s černým okem a blátem za ušima, ale Radim utíkal dvacet metrů a pak po nich házel jednu nadávku za druhou. Ve druhé třídě už štval opravdu všechny.
Vyvrcholení přišlo při akci plivnutí na hlavu oblíbené učitelky zeměpisu to byla taková dobrosrdečná legenda školy. Radim si spletl cílovku (asi zaměnil s deváťačkou), vyšplhal se na schodiště a odměnil paní učitelku, když procházela po chodbě. Ta nic netušila, zato viděli to desáťáci referovali oběti, pak Radimovi dali co proto a nakonec ho vedli na ošetřovnu.
Barboro, tohle špatně skončí, zabručela sestřička, když si vyvětrala ambulanci od narušitele. Měla byste s tím něco udělat.
Už jsem zkusila všechno! Jen je s ním horší a drzejší.
Takoví potřebují na vlastní kůži jejich jazyk, zamumlala sestřička.
Co mám jako udělat? Plivnout na něj, aby pochopil? rozčílila se Barbora.
Pak už nic dalšího neříkaly, ale učitelce ta věta zůstala kdesi v hlavě.
Po poslední bitce Radim na čas ztichl, pak ale opět začal po svém. Jednou slavila Anička v jejich třídě narozeniny a donesla Lentilky a čokoládky. Všichni gratulovali, slavili, pohoda. Radim se ovšem vytáhl naplival oslavenkyni přímo do obličeje. Chuděra se rozplakala, Radim jen stál a opětovali si pohledy s Barbarou ve stylu: A co mi uděláš?
To bylo moc. Barboru přešla trpělivost.
Posadila Radima před tabuli, zvedla se a tiše zamkla třídu. Zkoumavě přehlédla ztichlé děti a řekla:
Postavte se ti, do koho už Radim alespoň jednou plivnul.
Postavili se skoro všichni.
Vysvětlovali jsme, že je to nechutné, pořád dokola a beze smyslu. Jestli nechápe, asi to neumíme předat jeho řečí. Proto navrhuji hodně ošklivou věc, kterou slušní lidé běžně nedělají. Každý z vás teď může na Radima jednou plivnout. Třeba pochopí, jaký to je hnus. Už vážně nevím, jak jinak mu to názorně ukázat.
Děti se beze slova vydaly k Radimovi. Hned zapomněl hrát frajera a vrhl se na dveře jenže byly zamčené. Zbytek třídy ho dostal k umyvadlu do kouta a začala procedura. Někteří plivali s úlevou, jiní neochotně, rozpačitě, jen symbolicky. Kdo nezvládl napoprvé, šel jak na povel posléze. Proběhlo to nesměle, systematicky, v tichu. Smích? Žádný. Komentář? Taky ne.
Jediné, co bylo slyšet, bylo Radimovo popotahování.
Když si děti sedly zpět, nebyl na Radima příjemný pohled…
Představte si kluka, kterého počastuje třicet spolužáků…
Radim seděl na zemi, objímal hlavu a po tvářích mu tekly slzy.
Barbora přešla pohledem celou třídu, ticho se dalo krájet.
Nevím, jak vám, ale mně je trapně. Za sebe, za něj, za nás všechny.
Děti koukaly do lavic.
Pamatujte si tenhle den nikdy si nedovolte ponížit druhého ani slovem, ani skutkem. Vidíte sami, jak se to může zvrtnout.
Otevřela dveře dokořán. Radim s očima na půl žerdi zmizel…
Nemusím říkat, že by to mělo zůstat mezi námi, že? dodala tiše Barbora. Věřím, že to víte. Můžete jít.
Radim pak celý den nepřišel, ani druhý den nic. Barbora se za ním vypravila domů. Připravila se na výměnu názorů od maminky, ale ta zřejmě nevěděla vůbec nic.
Je úplně mimo Furt brečí, do školy ho nedostanu, hlesla omluvně Radimova matka.
Můžu s ním promluvit? navrhla Barbora.
Maminka pokynula, ať jde dovnitř.
Radim zalez pod peřinu. Barbora si k němu přisedla, položila mu ruku na hlavu:
Jasně, není to hezké. Je ti teď trapně a bojíš se, že se ti budou smát. Ale nejsi přece zbabělec, ne? Třeba se někdo zasměje ale nikdo ti hlavu neutrhne.
Ticho.
Nebo chceš přestoupit do jiné třídy? Třeba tam najdeš fanoušky, co se budou smát, až začneš plivat i tam.
Radim najednou vyskočil:
Já už NIKDY nebudu plivat! Prosím! Nepřehazujte mě…
Výborně. Hele, děti se docela bojí, jestli jsi nemocný nebo co. Už bys měl do školy.
Radim sklopil hlavu.
Barbora mu rozcuchala vlasy:
Tak zítra na viděnou!
Na viděnou, pípl.
Když se vrátil do školy, všichni dělali, že se nikdy nic nestalo…
Od té doby už v té třídě nikdo po nikom neplival.
Ve vyšších ročnících si učitelé pochvalovali, jaký je v té třídě tým.
Jsou neuvěřitelně sehraní!
Jasně určitě je spojuje nějaké temné tajemství, vtipkovali starší.
Barbora už s nimi ale nebyla, protože se mezitím přestěhovala do jiného města.
Mnoho let ji tahle historka tížila a měla obavy, že tím dětem spíš ublížila.
Jednou mi to celé vyprávěla a já jí poradila zjistit, co dnes dělá Radim.
Našla si informace. Když byl Radim v šesté třídě, mamka se provdala za důstojníka v záloze. Ten trval na tom, že půjde na vojenské gymnázium, a zařídil přijetí.
Dnes je bývalý hrdina pán kolem pětačtyřicítky. Je z něj důstojník.
Stále je v kontaktu s většinou spolužáků a dokonce několikrát přijel na sraz do rodného města.
Jo, a tahle výchovná akce se na třídních srazech nikdy neprobírá. Ani v žertu. Možná to vážně zapomněli…