O víkendu mi zavolal syn a začal si stěžovat na život, okamžitě jsem pochopila, co chce, ale mé rozhodnutí je pevné.
Jsem matkou tří dětí: mám dva syny a dceru. Jsou už dospělí a já se těším na vnoučata, i když chápu, že si nejdřív chtějí založit své vlastní rodiny. Ale dnes je to jinak – moderní je žít v „partnerství”, odkládat svatbu a roky oddalovat založení rodiny. Vždycky jsem si myslela, že mým hlavním úkolem je postavit děti na vlastní nohy, dát jim křídla, aby se osamostatnily, a pak si budu moct oddechnout a konečně žít pro sebe. Ale ne! Ten klid nikdy nepřišel. Stále jsem znepokojená kvůli nim. Proč je to všechno na mně? Protože jsem se provdala za nezodpovědného muže, který se nedokázal postarat ani o sebe, ani o děti, a nechal mě, abych vše zvládala sama.
Povím vám od začátku. Můj nejstarší syn, Aleš, bere rodinný život skepticky a zatím o svatbě ani neuvažuje. Mladší, Markéta, si dlouho vybírala ženichy, ale dělala to s rozumem. Nyní našla svého člověka a už dva roky spolu žijí v malém městě nedaleko Brna, už jen zbývá stvrdit to svatbou. O Markétu jsem téměř klidná – ví, co chce.
Ale ten prostřední, David, mi přidává šediny a bezesné noci! Už na vysoké škole se nastěhoval k přítelkyni. „Mami, ženíme se!” — oznámil nadšeně. Ale jeho „láska života”, Natálie, se ukázala být liška – vzala peníze z něho i ze mě a pak ho opustila kvůli jinému. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Pronajímali si byt, ale peněz na nájem bylo pořád málo. „Mami, nemáme na nájem!” — volal každý měsíc, hlas se mu třásl zoufalstvím. Ptala jsem se: „Proč nezaplatíte společně?” A on: „Natálie šetří na dárek pro mámu.” Pomáhala jsem mu – posílala mu peníze, aby nevypadl ze školy a neustál se pod tím tlakem.
Když Natálie odešla, rozhodla jsem se, že tohle bude Davidovi lekcí. Pod mým bedlivým dohledem dokončil školu, získal diplom a myslela jsem si, že zmoudřel. Ale ne! Hlupáci se učí z chyb druhých, chytří z vlastních, ale jen při třetí příležitosti. Pak se objevila Jana. „Mami, ona je ta pravá! Je nejlepší na světě,” říkal s jiskrou v oku. Na první pohled se zdála být rozumná a praktická. Dokonce jsem se těšila, že ho tentokrát nezklame. Přestěhovali se do jiného města, pronajali si byt, aby žili samostatně. A všechno se opakovalo: peněz zase nebylo dost.
David už vydělával docela dost — některé rodiny s dětmi žijí s podobným příjmem měsíc! Ale pro dva dospělé to bylo „málo”. Jana mohla nepracovat půl roku, ba i rok: jednou nemohla najít práci, jindy bylo zdraví špatné, nebo kolektiv „jí nevyhovoval”. Takto žijí v tom „partnerství” už pět let. A všechny ty roky jsem syna zasílala peníze. Malé částky, ale posílala! Vím, že ho to už dávno mělo přestat, ale pokaždé, když zavolal s prosebným: „Mami, nemám ani na chleba,” srdce mi pukalo. Je to přece můj syn, má krev! Jak bych mohla říct „ne”?
Snažila jsem se mu otevřít oči, křičela do telefonu: „Davide, není to normální! Jak můžete takto rozhazovat peníze? Kde mizí peníze? S těmi přítoky by vám mělo bohatě stačit!” A on mi odvětil: „Vím, mamko, Jana se ti nikdy nelíbila!” Můj syn mě neslyší, jako bych mluvila ke zdi. Co mám dělat? Jsem bezradná a uvnitř mě sžírá úzkost.
Včera večer zavolal znovu. Hlas unavený, téměř zlomený: odešel z práce, novou ještě nesehnal, neví, jak dál. Jeho přítelkyně – nebo už manželka? – teď pracuje a vydělává. Ale tady je ten paradox: Davidovy peníze jsou „společné” peníze, zatímco Janiny peníze jsou jen její a utrácí je výhradně pro sebe. Vážně, co to je za život? Poslouchala jsem jeho nářky a už jsem věděla, kam míří. Opět si chce „půjčit” trochu peněz, aby přežil ten měsíc.
Ale řekla jsem si: dost! Pevně, jako rozsudek. Ať si poradí sami. Ať ho Jana podpoří nebo ať konečně prohlédne a zjistí, s kým strávil svůj život. Moje trpělivost přetekla. Nemohu být jejich věčným záchranným lanem. Srdce mě bolí, slzy se hrnou, ale zuby jsem sevřela a rozhodla se: nedám už ani korunu. Teď potřebuju radu: Jak to vydržet? Jak se nezhroutit, když opět zavolá s nářkem? Jak dodržet své rozhodnutí, když mateřská láska volá: „Pomoz mu”? Chci, aby se můj syn stal mužem, ne chlapcem, který se drží mé sukně. Pomozte mi najít sílu!