Těhotná manželka mého bratra požádala, abychom jim přenechali náš byt. Když jsme odmítli, tato zbožná žena udělala něco, co bychom od ní čekali. Dnes mají rodinu plnou revmatismu.

Dobré zprávy

Hele, kámo, musím ti říct, co se teď u nás děje. Jsem vdaná už deset let, žiju s manželem v Praze v bytě na hypotéku voňavý panelák, znáš to. Ještě pořád splácíme, a tak se zatím nepouštíme do dětí, chceme mít nejdřív všechno v klidu práce, byt, peníze. No, mám bráchu, jmenuje se Marek, taky je ženatý. S manželkou Terezií bydlí v malém bytě, garsonce, fakt na těsno. Marek maká ve dvou zaměstnáních a ještě k tomu má nějakou brigádu bokem, ale Terezie je doma dělá děti jako na běžícím pásu, fakt. Teď mají tři, další je na cestě a už plánuje páté to nemyslím ze srandy!

Kromě těch dětí mají na krku taky několik půjček na spotřebiče lednička, pračka, televize, všechno na splátky. Tak jim s manželem občas pomáháme; pošleme nějaké peníze, nakoupíme jídlo Ale někdy je Terezie fakt odvážná a místo toho, aby slušně požádala, rovnou si řekne o něco drahého.

V tu chvíli už jí musíme říct dost a odmítnout, no jasně, že je pak uražená, ale za pár týdnů přijde zase s novým požadavkem. Nedávno přišla s tím, že: Vy a váš manžel nemáte děti, my brzy budeme mít čtyři, tak nám přenechte váš byt! Jako cože? Kam bychom šli? Do vašeho mini bytu? ptám se, úplně vykulená z té nehoráznosti. Vy si najdete podnájem, a my necháme váš byt tak, jak je, říkala úplně přesvědčeně. Takže budeme platit hypotéku i byt pro vás? ptám se. No jasně, povídá ona. A kdy nám uvolníte byt? chtěla vědět.

Hele, to už bylo moc. Řekla jsem jí, že její místo není v našem bytě, ale na psychiatrii a ať vystřelí z našeho paneláku. Terezie urazila, fajn, odcházím, a zbavím se dítěte a ty budeš ta viník! A fakt odešla. Tajně, ve třetím měsíci těhotenství. Doktoři ji na poslední chvíli stihli zachránit.

A v noci kolem druhé hodiny, vtrhl Marek do nemocnice a začal řvát, že je to moje vina. Můj manžel ho hned zchladil, strčil mu hlavu pod studenou vodu a vyhodil ho z bytu. Od té doby nemám bratra. Je to smutné a šílené zároveň, fakt jsem v šoku, že člověk ze stejné rodiny dokáže být takhle. Doteď nechápu, že tohle všechno se stalo v Praze, v našem paneláku, na ulici, kde jsme vyrůstali.

Rate article
Add a comment