Jsem vdaná už deset let. S manželem bydlíme v Praze a stále splácíme hypotéku na náš byt. Děti jsme zatím neměli odvahu mít chceme se nejdřív finančně postavit na vlastní nohy. Mám také bratra, který je ženatý. Se svou ženou žijí v malém jednopokojovém bytě. Bratr má dvě zaměstnání a k tomu ještě brigádu, aby uživil rodinu. Jeho žena nepracuje, jen rodí děti jeden za druhým. Mají už tři ratolesti, čekají čtvrté a v hlavě plánují páté.
Kromě dětí si bratr a jeho žena nabrali několik půjček na domácí spotřebiče. S manželem jim často pomáháme někdy penězi, jindy nákupem potravin. Manželka mého bratra má ale občas až drzost si něco přímo vyžádat místo slušné prosby.
V takových chvílích se musíme ozvat a odmítnout. Ona i bratr se pak urážejí, ale za pár týdnů přijdou zase s jiným požadavkem. Když vy s manželem nemáte děti a my budeme mít brzy čtyři, měli byste nám dát svůj byt, řekla mi jednou.
Kam bychom šli? Do vaší garsonky? ptala jsem se zmateně, co to plácá. Vy byste nechali svůj byt pronajímat, a my bychom si pronajali váš, vysvětlovala sebevědomě. Takže my budeme platit hypotéku i váš nájem? Samozřejmě, povídala. Kdy ho vyklidíte? Kdy opustíte svůj byt? Myslím, že místo bytu vám patří psychiatrická léčebna, řekla jsem nakonec a požádala ji, ať odejde z mého bytu. Pak si půjdu odpočinout od dítěte. Ty budeš za vše moct, vyhrožovala a odešla.
A skutečně ten den, tajně, ve třetím měsíci těhotenství, skončila v nemocnici. Doktoři ji sotva zachránili. Ve dvě ráno přišel bratr do nemocnice a začal mě obviňovat. Můj manžel ho schladil studenou vodou a vyhodil ho ze dveří. Od té doby nemám bratra.
Poučení, které jsem si odnesla, je jasné: Někdy je nutné postavit se za své hranice, i když to může znamenat ztrátu blízkých. Skutečná rodina je tam, kde je respekt, ne jednostranné vyžadování a manipulace.