Dnes už mám dva syny. Jsou to skuteční divoši, vždycky vymyslí nějakou lumpárnu, všude rozbijí, co se dá, ale srdce mají na pravém místě. Umí se pohádat, rozbrečet a za chvíli už se zase objímají, jako by se nic nestalo. Když je pozorují ostatní, často se pozastavují jen nad tím špatným a neváhají mi udělovat rady, jak bych je měl správně vychovávat. Já si ale myslím, že kluci v tomhle věku prostě potřebují dostatek svobody, aby z nich vyrostli samostatní chlapi.
Spousta známých pak říká, že můj starší syn Václav je klidnější a pořádně vychovaný, zatímco mladší Adam je nešika a má až přebytek energie podle nich by prý Adam mohl jednou Václavovi spíš škodit než pomáhat. Jen se usměju a pokývu. Možná na tom něco bude, ale kluci se navzájem doplňují a mají se rádi, jeden bez druhého by nevydržel ani chvíli.
Nedávno začali oba škemrat, že chtějí psa. Upřímně, mám z toho trochu strach. Kdybych jim už kupoval nějakého mazlíčka, tak raději želvu ta je klidná, pomalá a umí se sama ubránit, když je potřeba. S manželkou jsme si dříve vůbec neuměli představit, jak moc se nám po narození druhého syna Adama změní život. Když jsme pak zjistili, že se Adam narodil nemocný, na okamžik se mi zhroutil celý svět. Všechno přitom vypadalo dobře, těhotenství probíhalo ukázkově, všechny kontroly byly v pořádku.
Po jednom osudovém vyšetření jsem dokonce na krátkou chvíli uvažoval o přerušení těhotenství. Ta myšlenka mě ale rychle opustila a rozhodli jsme se Adama přijmout takového, jaký je. Kromě manželky mě v tom rozhodnutí skoro nikdo nepodpořil ani moji vlastní rodiče. Manželka sice vůbec netušila, co je správné udělat, ale stála při mně. Vydržel jsem, i když mi spousta lidí říkala, že jsem blázen, a občas mi padla i slza. Vždycky jsem si ale opakoval, že děti jsou opravdu to nejcennější v životě. Díkybohu, že i manželka dokázala sebrat všechnu odvahu, plácla rukou do stolu a řekla: “Porodíme!” Chtě nechtě to moje rodina začala časem přijímat.
A když se Adam narodil, byli jsme všichni překvapení, jak rychle všechno dohání a jak šikovný je. Václav mu neustále nosil nějaké hračky a Adam je pojmenovával. V tu chvíli jsem zase začal doufat, že všechno bude v pořádku a skutečně je.
Z celého toho období jsem si odnesl jednu zásadní věc. Nenechte ostatní, aby vám určovali, co je pro vás nejlepší. Věřte svým dětem a tomu, že rodina překoná úplně všechno.