Těhotenství pět až šest týdnů, řekla doktorka, odložila nástroj do misky a stáhla si gumové rukavice.
Budete si miminko nechávat?
Lenka mlčela.
Bylo jí dvaačtyřicet, čekala čtvrté dítě, které vlastně vůbec neplánovala. Peněz doma moc nebylo, žili od výplaty k výplatě.
Starší děti ještě pořád studovaly, nejmladší teprve příští rok nastupovala do školy, potřebovala novou zástěrku, blůzku, a hlavně nový batoh, o sešitech a učebnicích ani nemluvě… No a teď tohle překvapení!
Poradím se doma s Vláďou, stejně to vždycky spolu probíráme, rozhodla se.
Byla jsem dneska u lékařky, sdělila u večeře.
Mám to potvrzené, čekám dítě. Šest týdnů.
Manžel přestal jíst a položil vidličku.
Co se dá dělat, porodíme. Bude to fajn: dva kluci a dvě holky. Rodinná pohoda.
Pohoda? A z čeho to budeme živit?
Vylíčila mu, jak je starší děti pořád potřebují, jak nejmladší potřebuje tolik nových věcí, a čím víc o tom mluvila, tím silněji v ní rostl pocit, že rodit v tomhle věku a v téhle situaci by byla hloupost.
Půjdu si dát udělat předoperační vyšetření kvůli potratu.
Když měla všechny výsledky, úplně se jí zhroutil svět.
Bylo jí líto toho malého človíčka, co rostl u ní v břiše. Asi by to byla holčička… světlovlasá, roztomilá, veselá.
Cestou do poradny jela Lenka přecpanou tramvají, tlačenice jak na Andělu. Na zastávce spíš vypadla, než vystoupila. Najednou jí z ramene sklouzl řemínek, chvíli jí nedošlo, o co jde. Pak se lekla: řemínek byl od kabelky.
Zloději jí jednoduše přeřízli a ukradli peněženku, všechny peníze i výsledky testů.
Nezbylo jí nic jiného než se vrátit domů. Některé testy si musela nechat dělat znovu, jiné se jí podařilo ještě získat zpátky.
Podruhé, když vystupovala z autobusu, Lenka upadla a poranila si nohu.
Půjdu tam potřetí a zlomím si vaz, pomyslela si s pověrčivým strachem. Nakonec rozhodla: to dítě si nechám. A v duši jí byl klid.
Těhotenství probíhalo v pohodě, Lenka už věděla, že čeká holčičku. A pak, při druhém ultrazvuku, přišel šok: doktorka vyslovila podezření na Downův syndrom.
Bude potřeba odběr plodové vody, amniocentéza, řekla a vypisovala doporučení.
Jen vás musím upozornit, že to může být pro miminko nebezpečné, riskuje se potrat nebo infekce.
Lenka se chvíli rozmýšlela, ale nakonec souhlasila.
Ve stanovený den přijeli do gynekologické poradny s manželem. Vláďa zůstal čekat na chodbě, Lenka vešla s pocitem z olova v nohách k lékařce. Lékařka začala poslouchat srdíčko miminka, a to bilo až moc rychle.
Počkáme, řekla doktorka.
Dáme vám magnézii.
Napíchli jí magnézii a poslali ji na chodbu, aby se zklidnila.
Uběhla nějaká doba, Lenka šla zpět do ordinace. Srdíčko už bylo v klidu, ale teď se miminko obrátilo zády. V takovém případě odběr nedělají.
Počkáme, zopakovala doktorka, třeba se otočí správně.
Až na potřetí bylo vše připravené: miminko natočené obličejem, tep normální.
Lenku připravili na zákrok.
Venku už byl dusno a v ordinaci bylo otevřené okno kvůli průvanu. Sestřička připravovala nástroje, když v tu chvíli vletěla dovnitř holubice. Ta zpanikařila, lítala zmateně po místnosti, narážela do lidí. Sestřička leknutím pustila tácek, nástroje popadaly na zem.
Zase ji poslali na chodbu, čekat, než vyženou holubici a sterilizují nové nástroje.
Co se tam děje? ptal se vyděšeně manžel.
Holub vletěl dovnitř a udělal binec.
Lenko, to je znamení.
Jdeme domů.
A tak odešli.
A v pravý čas Lenka porodila zdravou holčičku.
Dneska je jí deset let.
Světlovlasá, krásná, lumpačí…