Teď už můžeme žít

Teď už můžeme žít

Jsem Anna Nováková a dnes ráno jsem stála u hrobu mého otce na hřbitově v Brně. Listopadový vítr si pohrával s černou stuhou na venci, lezl mi pod svetr a donutil mě třást se zimou. Vedle mě tiše vzlykala teta Ludmila vzdálená příbuzná, kterou jsem za celý život viděla snad párkrát.

Maminka byla klidná, jen její prsty svírající mou ruku byly ledové jako kámen. Otec

Dívala jsem se, jak rakev mizí pod hlínou, a snažila se pochopit, co právě cítím. Nic. Prázdnota, ozvěna ticha ze zamrzlého bytu, kde už dávno vypnuli topení.

Byl to hodný člověk, řekl někdo za mnou. Ať mu Pán Bůh dá pokoj.

Chtělo se mi smát. Hodný? Jak na to přišli? Viděli ho jen na oslavách, střízlivého, usměvavého, vždy po ruce s harmonikou. Zlaté ruce, srdce společnosti, pohodář. A tím to haslo.

Nikdo z nich nevěděl, jaký byl doma.

Zavřela jsem oči a místo smutečního shonu se mi vybavila jiná scéna: bylo mi sedm, probudí mě noční rámus. Otec se vpotácí do chodby, sotva trefí dveře, z něho cítit alkohol a ten zvláštní kyselý odér. Maminka ho táhne do pokoje, on se jí vysmekne, máchá rukama, řve: Ty mě nerespektuješ! Přitáhnu si deku až k očím, abych nemusela vidět a slyšet, co se děje.

Ráno sedí s proviněným výrazem v kuchyni, pije okurkový nálev a šeptá: Promiň, Aničko, přehnal jsem to. Už se to nebude opakovat. Jenže vždycky se to opakovalo. Znovu a znovu.

Otevřela jsem oči. Hrob už zasypali, na hromadu navrstvili věnce. Lidé pomalu mířili k bráně hřbitova. Maminka mě lehce pohladila po lokti: Pojď, Aničko, musíme na smuteční hostinu

U stolu jsem seděla mezi příbuznými jako cizí. Jedla jsem, přikyvovala, přijímala jejich soustrast, ale v hlavě mi pořád zněla stejná myšlenka, z níž se mi chtělo křičet: Proč nic necítím? Proč mě to nebolelo?

Po odchodu posledních hostů jsme s maminkou zůstaly v kuchyni samotné. Popíjely čaj a mlčely. Nakonec maminka řekla: Víš, napadlo mě teď něco divného

Zvedla jsem oči. Myslím, že teď už se nemusíme bát. Že už někde neupadne, nezmrzne, nezmizí. Můžeme prostě žít.

Viděla jsem ve maminčiných očích stejný strach, který jsem cítila já sama. Strach z toho, že uvnitř není smutek, ale úleva.

Jsem špatná? zeptala se tiše.

Přesedla jsem si k ní a objala ji kolem ramen. Ne, maminko. Nejsme špatné. Jen jsme už moc unavené.

Seděly jsme tak až do rána a vzpomínaly. Ne na jeho pijácké výstupy ale na jiné chvíle: jak mi vyráběl domeček pro panenky, jak mě učil jezdit na kole, jak jednou přinesl z tržiště obrovský meloun a jedli jsme ho všichni tři na zemi, protože se nevešel na stůl.

Byl různý. I to je pravda.

Pak maminka odešla spát a já zůstala sama. Vytáhla jsem telefon a napsala zprávu manželovi: Všechno v pořádku. Zítra přijedu.

A najednou jsem si uvědomila, že poprvé za poslední týdny dýchám klidně. Bez neustálé nervozity. Bez očekávání špatné zprávy. Bez toho nekonečného napětí.

Otec zemřel. A život se konečně uklidnil.

Vím, že mě ta myšlenka bude ještě pronásledovat. Že se v noci zas probudím s pocitem viny. Že teta Ludmila a ostatní příbuzní budou dlouho šeptat: Ta Anna je ale tvrdá, ani slzu neuronila.

Ale právě teď, v tom tichém bytě, kde už dávno není cítit alkohol a žádné výčitky se neozývají nocí, jsem si dovolila minutu pravdivosti.

Promiň, tati, zašeptala jsem do prázdna. Měla jsem tě ráda. Opravdu. Ale byla jsem tak unavená tě nenávidět.

Ráno jsem odjela.

V rychlíku jsem dlouho pozorovala šedý listopadový kraj za oknem, pak jsem vytáhla zápisník a napsala si myšlenku, která mi přišla na mysl:

Děti alkoholiků nepláčou na pohřbech. Naplakaly už za ta léta dost. Nejsou necitlivé. Jen přežily.

Zavřela jsem zápisník a poprvé po dlouhé době se usmála.

Vlak mě nesl do nové životní ulice. Do života, kde už nemusím mít strach.

Rate article
Add a comment