Mnoho mladých snach trpí kvůli svým tchyním a nemají si komu postěžovat.
Blíží se naše první výročí svatby. Vztah s tchyní je stále poněkud nejistý. Spíš si nerozumíme, a dokonalé to není rozhodně.
Chtěla jsem, aby mi manžel svou maminku před svatbou představil, protože on znal už tu moji. Stále to ale oddaloval: prý nebyl čas, nebo máma měla práci, nebo se našla jiná výmluva. Ještě bude čas se poznat, říkával. Nakonec jsme se setkaly až v den svatby. To seznámení bylo zvláštně chladné na moje upřímné a usměvavé Dobrý den! odpověděla strohým Dobrý den a nehnula brvou.
Manžel mi pochvaloval, jak je jeho máma skvělá a jak vše chápe. Přesto jsem měla obavy, že by se mohla plést do našeho života vždyť podobné příběhy jsem už slyšela od kamarádek. Manžel mě ale ujišťoval, že jeho maminka taková rozhodně není. Prý mu vždy opakovala, že si vybere ženu podle sebe a že ona nebude nikdy jeho volbu kritizovat ani ho poučovat o životě. Jenže pár dní po svatbě přišel manžel zadumaný domů, sedl si v kuchyni k čaji a já cítila, že ho něco trápí. Když jsem se zeptala, co se děje, odpověděl něco, co mě fakt překvapilo:
Myslím, že moje máma tě nemá moc v lásce.
Vysvětlil mi, že jí vadí, že nepředmyji vajíčka jedlou sodou, než je použiji. Že nechávám nádobí v dřezu, protože je to pohodlnější. Odkládám houbičku na dřez místo na talířek. Dělám vývar rovnou, nepřelévám dvakrát vodou. Prý je toho ještě víc. Byla jsem v šoku!
Zeptala jsem se ho:
Proč by jí to mělo vadit? Vždyť máme každý už svou rodinu. A hlavně nebydlí s námi.
Ale já jsem přece její syn! Jsem zvyklý na její pořádky. Tak bys je měla dodržovat i ty!
Namítla jsem, že naše domácnost je prostě jiná, že chci žít podle svého.
Ale manžel trval na tom, že odteď budeme žít podle nových pravidel a že bych si na to měla zvyknout.
Následovaly čtyři celkem klidné měsíce. Když jsme se vídaly s tchyní, usmívala se a slušně se ptala, jak se nám vede, jak nám to klape, jestli jí syn pomáhá v domácnosti. Když jsme si pořídili psa, do týdne to věděla snad půlka města prý mu nevařím kosti a maso, prý je ode mě hloupost krmit psa syrovou stravou. Že moje chudák tchyně to se mnou nemá lehké. Prý jsem úplně neschopná!
Ani jsem netušila, že o mně kolují takové řeči. Dozvěděla jsem se to od kamarádky, se kterou jsem toho rána venčila psa. Strašně mě mrzelo, že se to dozvídám od někoho cizího. Řekla jsem to manželovi a žádala ho, ať si o tom s maminkou promluví. On to však odbyl smíchem a doporučil mi, ať to neřeším a zapomenu.
Od té doby je mezi mnou a tchyní chladno. Vždy ji oslovuji slušně, ale ona odpovídá jen stroze Dobrý den.
Manžel má za to, že jeho matku dostatečně nerespektuji. Podle něj jsem odmítla převzít rodinné zvyky a nevynakládám snahu s ní navázat přátelství. Přijde mi, že tchyni ve skutečnosti nejvíc vadí… náš pes. A mimochodem, jeho rodiče k nám často chodí na čaj i bez pozvání.
To nejhorší nás ale teprve čeká, protože budeme muset na nějaký čas bydlet u nich v bytě. Nedokážu si představit, jak to zvládnu. Bojím se pomyslet, co bude, až budeme mít dítě. To asi bude vědět každá sousedka, jak ho koupu a čím ho krmím. Myslím, že nakonec budu muset odejít zpět k rodičům. Silně pochybuji, že by mi tchyně umožnila žít u nich v klidu.