Svou tchýni jsem obdaroval tak, že ji málem raní mrtvice! A vždycky ji zachvěje, když na ten dárek jen pohlédne. Ale nikam ho nedá, nevyhodí bude ho muset vystavit na nejviditelnější místo! Přesně tak. Čekal jsem na tuhle chvíli aby si moje protivná Ludmila Konečná konečně zasloužila, co si za těch patnáct let spolu s Alenou vybudovala. Člověk od ní nikdy neslyšel laskavé slovo. Všichni ostatní aspoň něco zamumlají mezi zuby, ale tahle jen mlčí a sleduje vás těmi svými uhlově černými kukadly. Snažím se k ní nejezdit vůbec, a když už musím, tak maximálně jednou za rok na pět minut, postěžoval jsem si Petru Pavlovi, svému dlouholetému kamarádovi.
On jen chápavě přikyvoval. Ani on své tchýni, paní Jindřišce, nikdy na chuť nepřišel. Tak jsme si tak jednou poseděli, místo tradičního pátku v hospůdce jsme tentokrát upekli chlapské odpoledne doma. Jednou za čtrnáct dní, stará dobrá tradice z dob střední školy.
Já dělám kadeřníka, takže tráva vždycky vzbuzuje závist, protože jakmile si někdo sedne, odchází s novým sestřihem. Petr, povoláním šéfkuchař, obstará haldu dobrot, těžký luxus jak říká můj starší syn Matyáš. K večeru se přidává ještě třetí do party Milan, zdravotní bratr. Naposled přestoupil na novou kliniku, prý na polikliniku v Praze na Smíchově, ale my to z něj ještě nevypáčili, protože se rozhovor utopil v debatě o tchyních.
Já ji fakt nemám rád! Je mi úplně jedno! Kdyby nebyla, klidně bych si oddechl rozjel jsem se znovu.
V tu chvíli se potichu ozve Milan. A to by ti, Martine, bylo hned líp? uchechtl se.
No asi jo, odtušil jsem a ztichl. V hlavě se mi honilo dnešní ráno. Nesl jsem dárek pro Ludmilu v pěkném balicím papíru a měl radost, že jí připravím překvapení. Předal jsem jí ten balík, ona s očima dokořán málem poskakovala nedočkavostí. Ale já ji zastavil rozbalovat až po mém odchodu. Aspoň jí zkazím oslavu, říkal jsem si.
Kluci, minule jste se ptali, kam jsem nastoupil, začal Milan.
Petr se zaraduje: Do soukromé ordinace? Ty teď budeš válcovat prachy, co?
Do hospicu, pohodově odpověděl Milan.
Nastalo ticho.
Ty proč tam? vydoloval zaražený Petr.
Tam umírají nevyléčitelní. Jak to zvládáš? A peníze? kývl hlavou jsem i já.
Pořád jen peníze, peníze… Martine, promiň, ale musím ti říct narovinu: seš blbej, sklonil Milan hlavu.
Cože? Jako kdo? Ta moje tchyně? zchechtl jsem se dotčeně.
Ty, Martine! Protože se chováš hnusně. Tvoji Ludmilu moc neznám, ale nikdy ti neřekla hezké slovo? A kdo prodal byt v centru Litoměřic, aby jste si s Alenou mohli pořídit větší? Bez řečí se odstěhovala na okraj, prodala a pomohla. Když byl malý Matyáš nemocný, zařídila ti nejlepšího doktora dětská kapacita byl zrovna syn její nejlepší kamarádky z mládí. Nebýt jí, Matyáš by to nemusel zvládnout. A kdo ti tehdy kryl záda, když jsi po třídním srazu usnul u spolužačky a doma by tě Alena jinak vyhodila? Ludmila řekla, že jsi spal u ní. Martine, tímhle vším kopeš do ruky, co tě krmí a hladí. A všechny ty okurky, džemy, cukety, které ti rok co rok nosí vždycky nám dáváš ochutnat! Sám nepoznáš rajče od papriky! Ludmila dělá pro svoji rodinu vše, jen to není řečník a nevychloubá se její skutky mluví za ni. Jsou lidi, co jim není po řečech, a ukazují lásku činy, vysypal to ze sebe Milan.
Děkuju, kámo. Měl jsem pocit, že mě podpoříš, a tohle ještě mě nazveš blbcem! vyskočil jsem z gauče.
V hlavě mi ale začal hlodat divný červíček. Ještě před chvílí s námi plánoval pomstu, radoval se, že Ludmilu dám do latě. Teď ale klidně nespal usadil mě a nutil přemýšlet. Chtěl jsem mu říct, ať si jde zase po svém, že kamarádovy názory mě nezajímají, mně je to fuk však co jsem provedl špatného? Červíček však odmítal mlčet.
Petr, který celou tu výměnu sledoval mlčky a během toho stihl sežrat pět tvarohových buchet, což je u něj běžný projev stresu, z nějakého důvodu tentokrát taky držel jazyk za zuby.
Podle pravidel bych měl vstát, urazit se, bouchnout dveřmi, pohádat se s Milanem a vypadnout. Už jsem to měl hotové v hlavě, ale červíček mi to zhatil. Jakoby mě někdo přikoval ke gauči.
Vy jste si už asi zvykli, že matku nemám, viďte? Kvůli tomu žiju už patnáct let, stejně jako ty, Martine. Ale ty si stěžuješ, jak tě tchyně štve, co tě ve skutečnosti má ráda. Já ty roky chcípám po ní steskem. Telefon mám pořád s jejím číslem, dobíjím jí kredit, a občas jen vyťukám její číslo, pustím to z druhého pokoje a zvednu si svůj mobil, jako by mi máma volala Odpovídá mi ticho. Povídám, že mi chybí, objímám se do jejího starého svetru, představuju si, že je u mě… Musím ti to říct: máš mámu i tchyni, proč si tak zbytečně honíš ego na staré paní? Než jí zase vynadáš do vesničanek nebo se jí zavděčíš nějakou narážkou, polož si otázku kdy jsi jí naposled ustřihl vlasy nebo jí pomohl s barvou na vlasy? pokračoval Milan.
Ten můj červíček se stáhl a ztuhl. A jakoby někdo úplně cizí, místo mě, tiše odpověděl: Nikdy.
To snad není pravda! Ty seš fakt případ. To se přece nedělá. Já té své, co na ni pořád nadávám, peču buchty, nosím dorty, zavolám, když je svátek. Když přijde, má ruce jako bochánky, usmívá se, pořád se raduje! rozsvítil se Petr.
Červíček ve mně už se ani nehnul. Najednou jsem se mohl zvednout a odejít. Už mě dál nedržel v tom stínu, kde jsem žil roky.
V hlavě mi běželo dnešní ráno. Co říkal Petr? Měkké ruce. Ludmila měla dlaně jiné velké, zrohovatělé, plné žilek. Já jim posměšně říkal kleště. Byly nehezké myslel jsem si. A v obličeji vrásky, říkal jsem tomu v duchu seschlá brambora. Co vlastně o Ludmile vím? Vlastně nic. Její život mě nikdy nezajímal.
A přitom byla vždy po ruce, kdykoli bylo třeba. Alena říkala, že měl kdysi dvě sestry, obě dlouho nemocné, a Ludmila o ně pečovala až do smrti, stejně jako o nemocného manžela. Zůstali jí jen pozdějnarozený syn a jeho rodina. Alenu miluji i dnes, po patnácti letech. Je krásná, moudrá, spolehlivá, pracovitá.
Je taková jen díky tomu, jak ji matka vychovala! Spousta lidí by to neměla tak jednoduché, kdyby jim tchyně dělala peklo ze života. A kolikrát jsi jí vůbec řekl nebo udělal něco milého ty? Stříháš všechny, povídáš vtipy, a ona je ti k smíchu. To je ostuda! v hlavě mi spustil vřískot probuzený červíček. Málem jsem zaskučel nahlas.
Martine, je ti špatně? sklonil se ke mně Milan.
Zavrtěl jsem hlavou, aby se mi na tváři neobjevily slzy. Všechno toho na mě najednou padlo, jako by ve mně praskla hráz a rychlá voda hrozila, že mě smete.
Abych se nerozsypal, raději jsem změnil téma: A jak se ti v hospicu líbí, Milane?
Ty jejich oči nikdy nezapomenu, povzdychl si Milan. Je jim těžko, ale přesto mají tolik světla, naděje. Slýchávám o věčnosti, o tom, co nestihli říct, i spoustu slz pozůstalých…
Vyprávěl o mladém podnikateli, jehož matka umírala u nich, ale on byl pořád někde na cestách. Dozvěděl se, že maminka toužila jet ještě jednou na vesnici, odkud pochází. Ale on moc zaměstnaný. Když pak maminku vezli domů naposledy, křičel: Maminko, vrať se! Teď hned pojedeme, koupím ti dům, jen buď tu. Nic mi nechybí, jen ty! Další osud? Stárnoucí důstojník, denně za dcerou, která už neměla vlasy, a nosil jí ozdobné sponky. Ona je milovala a snila o budoucnosti, jak jí je bude její maminka zase zaplétat, až dorostou… I v nejhorším si lidé váží gest a drobností.
Pořád jen vztahy řešíme, spřádáme plány, a ono to stejně život všechno přebije, uzavřel Milan. Člověk si myslí, bůhví jak je silný, že vše řídí, ale není to tak jednoduché, kamarádi.
Petr se začal ovívat novinami a vzal telefon, napsal ženě, že večer budou rodinné hody a že její rodiče, tchán s tchyní, musí přijít také a přespat. U nás, doma, sednout si všichni spolu! Zaradoval se a zmizel.
Já se též zvedl, v ruce se mi třásla taška, vypadla mi z ní peněženka i klíče. Milan zvedal věci mlčky a mlčky jsme se rozloučili. Čas na práci, plánovaný večer byl naruby. Ale já věděl, že musím ještě někam za Ludmilou.
Matčin mobil nedostupný. Dlaně se mi potily. Co na to Alena? Co řekne Matyáš? To je přece její babička
Doma, na malém domku v předměstí Hořovic, už po setmění svítily v oknech záclony s vlčím mákem a na parapetu kvetla muškátová pelargonie, co mě dřív vytáčela k nepříčetnosti. Najednou byly tak domácké.
Musím se omluvit. Pořádný dárek už nestihnu. Ale slíbím, že příště se polepším! říkal jsem si v duchu, když jsem šel od plotu ke dveřím.
Bylo odemčeno. Ve velké kuchyni na stole velká mísa bramborového salátu, vedle svíčková, jako vždycky pro našeho Matyáše. Plněné palačinky také, vše jako malované. Ztuhl jsem na prahu a nejdřív koukal na stůl. Oba Alena s Matyášem tam seděli a dohadovali se, kdo dostane poslední knedlík. Ludmila v modrých šatech se stříbrným límečkem, s typickým copem, stála u okna a povídala dvěma sousedkám a dalšímu dědovi.
Podívejte, to je nádhera, že? ukazovala svůj dárek.
Moje Katka, tedy Alena, je jak princezna. Světlá, jemná, krásná. Když se na ni podívám, srdce mi zpívá. Bůh je velkorysý, když nadělí takovou krásu! Teď tu se mnou bude vždy, malíř ji namaloval, já se rozplakala štěstím, když jsem to viděla. Lepší nic nechci!
V ten moment jsem měl pocit, že mi tvář zrudla až ke konečkům uší, úplně jako kluk, co kdysi rozbil babičce vázu a svalil to na mladšího bráchu. Tchyni jsem k narozeninám dal portrét její snachy. Byl jsem přesvědčený, že ji tím rozčílím, že ji budu na očích pořád štvát. Místo toho jí udělal největší radost.
Katka je tak krásná, že se stydím vedle ní mluvit. Má oči jak pomněnky, tvářičku jako z obrázku. Já, nemotorná stará bába, dvě slova nedám dohromady, krásně nikdy mluvit neuměla. Když jsme sami, pohladím ji, přikryji, a v duchu děkuji, že mi Bůh po dvou dcerách, které vzal k sobě, nadělil alespoň tuhle druhou dceru. Kolikrát jsem Androvi říkala, že má zlatou ženu!
Ten pohádaný vnitřní červík mi nadobro zmizel. Než jsem stačil slíbit, že to napravím, už mě zmerčili.
Matyáš ke mně přiběhl, Alena se postavila, okolo se všichni dívali.
Copak? Práce byla? Mamka říkala, že jsi ji ráno navštívil.
Já všechno jsem zrušil. Ludmilo, smím vám teď říkat maminko? Jako vlastní. Všechno nejlepší knedlík v krku to nepustil dál.
Měl jsem chuť padnout na kolena, jako ten chlap z Milanova příběhu. Před moudrostí, laskavostí, láskou, co odpouští.
Katko, tys ještě přišla? Ty jsi pro mě dceruška, dívala se na mě Ludmila a byla bych přísahal, že je šťastná.
Děda u stolu významně pokýval hlavou, hosté vesele přizvukovali.
Najednou se stůl zalil smíchem a já cítil, jaký je to pocit být opravdu doma. Dnešní narozeniny slavíme společně, jsem zdravý, rodiče za chvíli dorazí, mám skvělou rodinu a doma dobrou tchyni co víc si přát. Vlastně jsem strašně bohatý!
Pojďte ke stolu! zvala Ludmila.
A pak bude Den krásy! Udělám vám všem účesy, maminko, barvu doplníme, o vás se postarám, jako vždy s láskou! kývl jsem.
Byl to dárek. Pro nás všechny.
A já jsem konečně pochopil, že štěstí je vděčnost a pokora, ne chytré pomsty. A že o lásce mluví ti, kteří ji umí žít a ne ti, kteří o ní pořád jen vykládají.