Svou tchyni jsem obdarovala takovým dárkem, že jí přijde špatně už jen při pomyšlení na něj! A bude se třást pokaždé, když se na něj podívá. Ale nevyhodí ho, nebude mít kam utéct, bude ho muset mít na očích! A tak se to má dělat.
Na kočku také přijdou myší slzy! Otrávená Věra Nováková! Za těch patnáct let, co jsem s Petrem manželé, mi neřekla jediné vlídné slovo. Samotářka. Jiní aspoň něco řeknou i přes zuby, ale tahle mlčí. Jen těma svýma tmavýma očima podezíravě kouká. Snažím se k ní nejezdit, návštěva maximálně pět minut jednou za rok, vyprávěla Kristýna své kamarádce Markétě.
Markéta naslouchala a s nadšením přikyvovala. U ní doma to s tchyní Hanou taky nebylo kdovíjak slavné.
Měly takovou dívčí tradici, že se jednou za dva týdny, každou sobotu, potkají tři dětské kamarádky. Kristýna byla kadeřnice a mistrně jim měnila vzhled, právě dnes přišla na skok mezi klientkami. Markéta, kuchařka, vždycky přinesla hromadu dobrot, jak tomu říkal Kristýnky syn Jirka.
Byla s nimi i třetí kamarádka Alena. Pracovala jako zdravotní sestra, teď nově v jiné nemocnici. Kam přesně, to ještě nevěděly, protože řeč zrovna sklouzla na tchyně.
Nesnáším ji! Ona mi vůbec nic neříká, pro mě je jako cizí člověk! Kdyby tu nebyla začala zase Kristýna.
V tu chvíli překvapivě promluvila tichá Alena:
A co by sis tím pomohla, Kristýno? Myslíš, že by se ti ulevilo? usmála se lišácky.
Kristýna ztichla a vybavila si ranní scénu, kdy nesla dárek, zabalený do květované papíru, a škodolibě se usmívala. Předávala ho Věře Novákové a ta, jak malé dítě, ho okamžitě chtěla rozbalit, skoro poskakovala nedočkavostí. Ale Kristýna ji zarazila: až po jejím odchodu. I kdyby tím zkazila paní oslavu narozenin aspoň bude mít radost!
Ptaly jste se mě, kam jsem nastoupila začala najednou Alena a upřela pohled na holky.
Zapnuly pozornost.
Do soukromé kliniky? tipla Kristýna.
Teď budeš brát peníze lopatou! chechtala se Markéta.
Do hospice, vydechla tiše Alena.
Nastalo ticho.
Proč? zvládla se zeptat otřesená Markéta.
Pořád všichni řeší jen peníze. Kristýno, promiň, ale mně se chce ti říct jedno slovo: Hlupačko, zašeptala Alena.
Kdo, já? Nebo Věra Nováková? uchechtla se Kristýna.
Ty, Kristýno. Co děláš a říkáš, je strašné. Tvoji tchyni neznám dobře. Ale když jste potřebovali s Petrem peníze na rozšíření bytu, kdo prodal byt ve Vršovicích a odstěhoval se na okraj do řadovky? Tvá tchyně, bez slova odporu.
Když malý Jirka vážně onemocněl, kdo ho vozil na léčení k tomu slavnému doktorovi, který byl kamarád jejího mládí? A dostal ho z nejhoršího, co jiní štěstí nemají.
A když jsi po srazu školy přišla domů až ráno, kde by tě Petr nikdy neomluvilkdo tě zachránil? Věra Nováková přiznala, že jsi byla u ní. Kristýno, ty koušeš ruku, která tě živí a chrání.
Pamatuju, jak jsme k tobě chodily na návštěvy, vždycky jsem s chutí jedla její nakládané okurky, džem, lečo a kompoty, které ti dává. A ty nepoznáš salát od rajčat! To všechno dělá pro vás ona! Někteří lidé se neumí krásně vyjadřovat, ale dávají lásku svými činy! Jiní hezky mluví, ale nic neudělají! vychrlila Alena.
Díky za podporu, kamarádko, vyskočila Kristýna, i když malý červíček v jejím nitru začal nesměle šramotit. Ještě před chvíli jásal a radil Kristýně, jak se pomstít. Teď poslouchal a nesměle se ošíval, kazil jí radost z triumfu.
Markéta, která mezitím snědla pět šátečků se zelím v napjatém tichu, už Kristýnu také nepodporovala.
Kristýna chtěla vybouchnout, urazit se, zabouchnout dveře a odejít, ale ten vnitřní červ jí nedal. Ako by ji něco, co není její, připoutalo ke židli.
Asi jste zapomněly, že já už mámu nemám, že? Žiju s tím patnáct let, úplně stejně jako ty, Kristýno. Ty si stěžuješ na tchyni, která tě má spíš ráda, ale já už jen občas vytáčím maminčino staré číslo, aniž by kdokoliv zvedl. Nasazuju si mamčin huňatý pléd, mačkám telefon k uchu, dívám se na prázdné jméno a povídám tichu. Jak mi chybí, jak mě všechno bolí
Kristýno, promiň, mlčet jsem nemohla. Ty pořád máš mámu a tchyni. Proč s ní takhle zacházíš? Ve skutečnosti jí lezeš na nervy jen svými řečmi. Připomeň si, kdy jsi jí naposledy ostříhala nebo nabarvila vlasy, když přitom všem děláš nové střihy, barvy, účesy pokračovala Alena.
Červ v Kristýně cukl, jakoby ji někdo uhodil. Proti vůli její tichý hlas odpověděl:
Nikdy.
To nemyslíš vážně, Kristýno? To se nedělá. Já svou tchyni asi nemám ráda, ale vždycky ji pohostím! Bábovky, buchty, velikonoční beránka peču jen pro ni. A ona má ručky jako malé chundelaté polštářky, radost pohledět! rozesmála se Markéta při vzpomínce.
Červ v Kristýně utichl a zmizel. Najednou mohla vstát a odejít, jako by ji už nic nedrželo.
Před očima jí přelétlo ranní scéna. Jak to Markéta říkala? Malé tlusté ručky Její tchyně měla jiné. Kristýna jim říkala kleště velké, kostnaté, s vystouplými žilami. Nehezké. Myslela si. A obličej svraštělý, sama ho mezi sebou nazývala shnilá brambora. Co o ní věděla, o Věře Novákové? Vlastně nic, nikdy ji její příběh nezajímal.
A přesto byla tchyně pokaždé nablízku, když ji potřebovala. Petr také kdysi měl dvě sestry, které zemřely po těžké nemoci. Věra Nováková pečovala o dcery, pak o nemocného manžela. Zůstali jen ona a syn Petr, kterého milovala víc než všechno na světě.
A Kristýnaon byl pořád stejně krásný, chytrý, zodpovědný, spolehlivý.
Takový je jen díky ní! Klidně by tě mohl bít, nebo peníze nenosit, nebo mít milenku. Ne každá má takové štěstí! A ty jí nikdy neřekneš nic hezkého! Všechny stříháš, ona je horší? Směješ se jí a jsi jako had, který plive jed. Hlupačko! tentokrát už Kristýna slyšela červíka řvoucího v jejím nitru.
Srdce ji zabolelo.
Kristýno, je ti špatně? naklonila se Alena.
Zamrkala, aby se nerozbrečela. Začalo to v ní vřít, jako voda za oknem.
Musím změnit téma, musím jít. Myslela jsem, že to bude legrace. Ale spletla jsem se.
A jak se ti líbí práce, Aleno?
Ty oči, holky nikdy je nezapomenu. Je v nich jen světlo, dobro a naděje, i když mají bolesti. Slyším v hospici spoustu slov o věčnosti, o tom, co nestihli říct. Vidím proudy slz. Mladý muž, úspěšný, máma tu umírala. Chtěla s ním zpátky na vesnici, on neměl čas. Když zemřela, klečel a křičel: Maminko, prosím, vrať se! Teď pojedeme kam jen budeš chtít! Já ti tam koupím dům! Nic už nešlo spravit.
A ten vojenský důchodce, který nosil své Janě s rakovinou další a další sponky do vlasů. Slušivých, barevných. Když došla naděje, rozdal je všem. Teď je s mámou, moje kráska, zašeptal pak mě do očí suchých slz.
Proč to říkám? Protože je třeba si lidí vážit. Jedni u rakve pláčou, druzí bojují, třetí promrhají život v malichernostech. Ale pak je to unaví i toho Velkého nahoře a přijde trest, až to nejmíň čekají. Člověk si myslí, že má život v hrsti Ale všechno je jinak, povzdechla si Alena.
Markéta zhltla poslední koláček a už v duchu psala mužovi SMS, ať je připraví večer film, že přijde i tchyně s tchánem, budou domácí pohoda, a že se sejdou všichni, jak se patří.
Musím běžet, máme rodinný sraz! Pa pa! prosmýkla se Markéta ven ze dveří.
Kristýna se zvedla, nervózní rukou hledala v kabelce něco a ta se vysypala po podlaze. Alena pomáhala, mlčky. Stejně mlčky se rozloučily.
Teď měla Kristýna odpoledne plné práce, ale myšlenky bloudily jinam. Tam na kraji města, v maličkém domku, kde stará žena prýští pohledem na ten její dar. Dar, co jí chtěla znepříjemnit život.
Kdyby jí někdo dal totéž? Byla by zklamaná na celý den. Rozladěná, při vlastní oslavě narozenin.
Kristýna obvolala klientky, omluvila se a nabídla jim slevu na příště. Sedla do tramvaje, mířila k Věře Novákové.
Telefon na Petra nedostupný.
Začaly se jí potit dlaně. Co řekne on, Petr? To je jeho máma
Padal už večer. Okenka na malém domku zářila světlem. Najednou ty kytičkové závěsy a muškáty na parapetu, které Kristýně vždycky vadily, vypadaly až důvěrně, útulně.
Musím se omluvit. Co říct? Možná přinést jiný dárek není čas. Slíbím, že něco koupím. Jsem hrozná, přemítala Kristýna u vrat.
Dveře nebyly zamčené. Na stole v jídelně velký talíř s knedlíky, studený salát z kefíru, tolik oblíbený jejím mužem, a pečené palačinky. Kristýna stála ve dveřích, zírala na prostřený stůl.
Petr mluvil s Jirkou, ten ukusoval s chutí babičiny plněné zelňáky. Věra Nováková v modrých šatech a s bílým límečkem, s typickým copem, stála vedle stěny. Dvě sousedky a bodrý dědouš v kruhu, snad z vedlejšího baráku.
Podívejte, není to krása? nadšeně ukazovala Věra Nováková na Kristýnčin dar.
A pokračovala:
To je moje Kristýnka, Petrova žena. Ona je tu jako princezna, křehká, krásná, vždycky se mi srdce zachvěje, když na ni koukám. Bůh stvořil takovou krásu! Teď tu Kristýnka se mnou zůstane. Malíř ji namaloval Když jsem ten dárek viděla, brečela jsem od štěstí. Nic lepšího nepotřebuju!
Kristýna cítila, jak se jí obličej i uši rozlévají do červené barvy, jak když ve školce shodila babiččinu vázu a svedla to na bráchu.
Svým darem na narozeniny byl to portrét. Její vlastní portrét! Domnívala se, že když jí tchyně nic hezkého neříká, ani nikdy nepochválí, že ji nemá ráda. Dokonce že jí vadí. Myslela, že portrét nepříjemné snachy tchyni rozčílí. Věra ho ale nevyhodí, bude celý život mučená pohledem. Ale vše bylo jinak
Ona je tak krásná, až jsem někdy stydlivá jí něco říct. Jako panenka je! Velké oči jako chrpy, obličej jako z obrazu. Ne jako já, stará neomalená ženská, co neumí dát dvě slova dohromady. Ale když jsem tu Kristýnku viděla spát, pohladila jsem přes deku a přikryla. Můj Petr měl dvě sestry, Pán si je vzal. Dal mi ale druhou dceru, mojí milovanou Kristýnku, Petrovu ženu. Petře pořád říkám, že má zlatou ženu!
Tak a teď s tím žij! poznamenal červ v Kristýně a natrvalo zmizel.
Ani se nestihla omluvit, zanedlouho ji už všichni vítali. Jirka ji objal, Petr zvedl hlavu.
Kde jsi byla? Práce? Máma říkala, že jsi jí ráno popřála špitl jí.
Já všechno jsem zrušila. Věro Nováková Já můžu říkat mami? Všechno nejlepší! hlas se jí třásl.
A Kristýna měla chuť si kleknout, jako ten muž z Alenina vyprávění. Poklonit se moudrosti, nekonečné laskavosti a odpuštění.
Kristýnko! Ty sis na mě udělala čas, děkuju ti, dcero moje. Dívám se na tebe s pýchou!
Dědoušek spokojeně zakroutil hlavou mezi pohledem na Kristýnu a její portrét.
A všichni najednou ožili, smáli se, rozsvítili slavnostně.
Kristýna cítila, že právě dnes má svátek. Že je zdravá, že má rodiče, kteří dojíždí s gratulací. Skvělého manžela a syna. Dobrou tchyni. Milovanou práci. Kristýna zjistila, že vlastně je nejbohatější člověk!
Pojďte ke stolu, pojďte! zvala Věra Nováková.
Perfektní, dnes bude i Den krásy! Chcete, udělám vám účesy? Nabarvím, ostříhám řekněte si! Udělám vám je ráda! usmívala se Kristýna a věděla, že to je její pravý dárek. Pro všechny.