Jednoho lednového večera, když za okny metelice strhávala ze stromů poslední zbytky naděje, seděla Lucie u okna a svírala v ruce kus papíru. Krátký dopis psaný mužským rukopisem byl rozloučením. Pět let manželství se rozpustilo v těch několika řádcích. Honza odešel. Prostě si sbalil věci a zmizel, aniž by pořádně vysvětlil proč. Řekl jen: “Už nejsme na stejné cestě.”
Lucie nerozuměla. Vždyť všechno bylo v pořádku. Společně šetřili na byt, podporovali se, dělili se o starosti. Milovala Honzu upřímně. A on? Prostě zmizel, zanechal jen prázdnotu a bolest.
Celou noc plakala. Ráno se však sevřela a šla do práce. Na jejím stole ležela kytice. Maličkost, ale srdce ji zabolelo. “Od koho?” zeptala se. “Od Tomáše, našeho IT technika,” zašpitali kolegové. Lucie se zarazila. Nevšimla si, jak jí každý den nosí kafe, jak občas nechává na stole čokoládu s vzkazem. A teď květiny. Prostě je hodila do koše. Bylo příliš brzy.
Ale všechno se změnilo. Tomáš byl vytrvalý a laskavý. Netlačil, nevyžadoval – prostě byl tu. Po osmi měsících ji pozval, aby se seznámila s rodiči. Lucie měla obavy. “Jak mě přijme tvoje máma? Vždyť jsem čerstvě po rozvodu…” ptala se. “Máma je hodná, neboj se,” uklidňoval ji Tomáš.
A skutečně, na první pohled vypadala Tomášova matka, paní Alena, jako příjemná a milá hostitelka. Večeře proběhla dokonale. Lucie si oddechla. Když ji Tomáš o dva měsíce později požádal o ruku, s radostí souhlasila. Konečně uvěřila, že může být šťastná.
Týden před svatbou ji však paní Alena zavolala a řekla, že na ni čeká před kanceláří.
“Tomášovi o tom neříkej,” naléhala.
Lucie vyšla ven. Paní Alena stála u auta s taškou v ruce. “Asi chce probrat svatební detaily,” pomyslela si Lucie. Ale vše bylo jinak.
“Poslyš, holka, moc rychle sis omotala mého syna kolem prstu,” začala paní Alena klidně, ale chladně.
“Promiňte, ale nebyl to on, kdo mi nabídl sňatek?” znejistěla Lucie.
“Nevím, co sis namluvila, ale svého syna ti nedám. Odejdi v klidu. Nechci, aby trpěl,” řekla a odešla.
Lucie zůstala jako opařená. Další den jí však zavolal… Honza.
“Musíme si promluvit,” řekl.
Setkali se. Mluvili o ničem. Byl klidný, dokonce se usmíval. Pak ji políbil na tvář a odešel. “Co to mělo znamenat?” ptala se sama sebe Lucie. Odpověď nevěděla.
Večer se vrátila domů. Tomáš na ni čekal.
“Ahoj,” řekl a políbil ji na čelo.
“Vypadáš nějak napjatě…” znepokojila se Lucie.
“Pojď,” vzal ji za ruku a zavedl do kuchyně. Tam položil telefon na stůl. “Podívej se.”
Na obrazovce byla fotografie. Ona a Honza. Objetí. V okamžiku loučení. Záběr byl jasně pořízený tajně.
“To všechno tvoje máma…” Lucie byla na pokraji hysterie.
“Ano, poslala mi to. Ale ty tam jsi taky. Nechala ses obejmout. Nemůžu to ignorovat,” řekl Tomáš chladně.
“Ty mi nevěříš?” její oči se zalily slzami.
“Nevím, čemu mám věřit. Svatbu odložíme. Odstěhuju se,” řekl, vzal si tašku a odešel.
Lucie zůstala sama. Znovu. Jako v začarovaném kruhu. Pokaždé, když začala věřit, doufat, otevřít se – někdo ji srazil na kolena. Seděla v kuchyni a vzpomínala na Tomášova slova, na slova paní Aleny, na Honzův pohled, na tu fotku.
“Možná jsem prokletá? Nebo si prostě nezasloužím štěstí?” přemítala, zatímco za oknem hučela další metelice.