V malém městě u řeky, kde vůně vody splývá s křikem racků, jsem já, Alena, potkala svou první lásku ještě na gymnáziu. Jmenoval se Jakub a tehdy chodil s mojí kamarádkou. Ani jsem si ho netroufla snít, a on se na mě ani nepodíval. Naše cesty se rozešly, a já na něj zapomněla, dokud nás osud opět nespojil v Praze, kde jsme oba studovali na univerzitě.
„Aleno, pořád jsi krásná,“ usmál se Jakub, když jsme se náhodou potkali v kavárně. Jeho slova rozbušila mé srdce.
„A ty pořád takový žvanil,“ zasmála jsem se, cítíc, jak mezi námi přeskočila jiskra.
„Vzpomínáš, jak jsem se ti líbil?“ mrkl na mě.
„Třeba jsem ti taky nebyla lhostejná,“ přiznala jsem, ale hned téma změnila.
Celý večer jsme povídali, smáli se, vzpomínali na studentská léta. Jakub mě doprovodil na koleje a v následujících dnech jsme se ještě párkrát sešli. Pak zmizel, jako by se do země propadl. Dokončila jsem studia, vrátila se do rodného města, našla si dobrou práci v místní firmě. Život plynul klidně, dokud jsem ho nepotkala znovu.
Byl to slunečný den na nábřeží. Jakub v lehkém tričku, s kytarou přes rameno, šel s kamarády, očividně něco slavili. Rozsvítily se mu oči, když mě zahlédl.
„Aleno, koho tady potkávám!“ vykřikl a objal mě tak pevně, že jsem téměř nedýchala.
„Co slavíte už od rána?“ podivila jsem se.
„Prostě si užíváme život,“ odvětil bezstarostně.
Pokrčila jsem rameny a šla dál, ale další večer stál Jakub před mým domem s kyticí květin. Nevěděl číslo bytu, jen čekal, až vyjdu. Jeho příchod mě zaskočil.
„Vyděsil jsi mě!“ zasmála jsem se, berouc květiny.
„To jsem tak strašný?“ žertovně se zamračil.
Šli jsme do obchodu, doma jsme uspořádali večírek s vínem a svíčkami. Jakub se na mě díval, jako bych byla středem jeho světa.
„Pořád na tebe myslím,“ přiznal, zvedaje skleničku.
„Nech toho, nezačínej,“ mávla jsem rukou, ale jeho slova mě hřála u srdce.
„Není to náhoda, že se pořád potkáváme?“ naléhal.
„Ale no tak,“ usmála jsem se, ale v hloubi duše jsem cítila, že má pravdu.
Povídali jsme si až do noci, a já mu navrhla, aby zůstal – ne jako milenec, ale jen aby nemusel v noci domů. Ráno jsem odešla do práce, nechajíc mu lístek a klíče. Šla jsem ulicí, když vtom jsem narazila na jeho matku, Boženu. Od střední jsem ji neviděla, a teď, jak smůla chtěla, jsme se střetly.
„Ahoj, Alenko,“ přikývla. „Nevidělas mého flákače?“
„Viděla,“ odpověděla jsem, cítíc se nesvá.
„Opilý?“ zamračila se.
„Ne, vše v pořádku,“ zabručela jsem a rychle odešla.
Za rok jsme se s Jakubem vzali. Před svatbou byla Božena samá laskavost: děkovala, že jsem „jeho syna vzala do rukou“, pomohla mu najít práci, odnaučila ho pití. Myslela jsem, že budeme jedna velká rodina. Ale jakmile jsme oznámili svatbu, Božena se změnila v mého úhlavního nepřítele. Její postoj se obrátil, jako bych jí syna ukradla.
Jakub taky nebyl tím, kým se zdál. První rok manželství byl jako pohádka, ale pak se uvolnil. Začal pít, hrubnout, občas i zvednout ruku. A jeho matka jen přilévala olej do ohně.
„Bije – to znamená, že miluje, co fňukáš?“ odsekla s pohrdáním.
Trpěla jsem, dusíc bolest. Dokonce i máma mě nabádala, abych manželství nezničila, a já mlčela, stydíc se přiznat kamarádkám, jakého muže jsem si vybrala. Život se proměnil v peklo: bála jsem se jít domů, ale jinam jsem neměla kam jít.
Jednou, když jsem šla ulicí, uslyšela jsem známý hlas:
„Aleno!“ Byl to Marek, můj starý známý, kdysi soused.
„Ahoj,“ slabě jsem se usmála, cítíc, jak mi stoupají slzy do očí.
„Vypadáš, jako bys nebyla ve své kůži,“ poznamenal, přistupuje blíž.
„Je to v pořádku,“ zalhala jsem.
„Pojď, promluvíme si,“ navrhl, ukazuje na své auto.
Souhlasila jsem – cokoli lepšího než jít domů. Marek vytáhl láhev vína, ovoce, a jeli jsme k řece. Seděli jsme na břehu, já si lokla, a najednou ve mně praskla hráz. Vylila jsem mu všechno: o Jakubovi, o jeho matce, o své bolesti. Marek mlčky poslouchal, pak jemně odhrnul pramen vlasů z mého obličeje a objal mě.
„S tebou je mi tak klidně,“ vydechla jsem.
„Chci být s tebou, Aleno,“ najednou řekl. „Vždycky jsem tě chtěl, ale ty jsi byla s Jakubem, pak jste se vzali.“
Políbil mě, a já ho nezastavila. V ten okamžik jsem pochopila, že si zasloužím víc než život ve strachu. Marek mě odvezl domů a domluvili jsme se na zítřek. Ale když jsem vystupovala z auta, ztuhla jsem: na lavičce seděla Božena s jedovatým úsměvem.
„Chycená, holoubku!“ špičkovala na mě prstem. „Vždycky jsem věděla, že pro mého syna nejsi ta pravá!“
Doma už vše řekla Jakubovi, ukazujíc fotky, které stihla pořídit. Díval se na mě, a v jeho očích byl vztek i bolest.
„Je to pravda?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem bez pohledu pryč. „Odejděte. Ty i tvá matka. Tady bydlím já.“
Sbalila jsem jeho věci a vystěhovala je za dveře. Odešli beze slova. Další den jsem podala na rozvod, cítíc, jak ze mě padá tíha. Teď jsem šťastná jako nikdy. Marek je člověk, který mě miluje a váží si mě. A tchyně, která si přála náš rozvod, mi nevědomky dala svobodu a nový život.