Táňa Malá se vracela domů svým obvyklým pomalým krokem. Když otočila klíčem v zámku, najednou uslyšela v bytě hlasy. Cizí. Sundala si boty a po špičkách prošla do kuchyně.
To, co tam uviděla, jí vyrazilo dech.
U stolu se smály tři mladé dívky. Uprostřed, jako pravá královna situace, seděla její snacha – Nikola. Na sporáku bublal hrnec, po bytě se linula vůně čerstvě uvařeného bramboračky. Právě té, kterou Táňa ráno udělala na večeři.
„Co je tohle za cirkus?!“ vyjela na ně, a v kuchyni okamžitě nastalo hrobové ticho.
Nikola zvedla hlavu a nuceně se usmála:
„Mami, kamarádky jen přišly na kafe. Ochutnaly bramboračku. Je výborná, no ne?“
Táňa mlčky přejela pohledem stůl. V talířích hostů – zbytky její večeře. Ze skříně – nejlepší servis. Z vázy – ovoce, které koupila na víkend.
Nikola byla v rodině už skoro dva roky. Syn Jakub se do ní zbláznil, vzali se rychle. Nejprve bydleli v pronájmu, ale když pronajímatelka rozhodla byt prodat, ocitli se v nouzi – neměli kam jít.
„Mámo, prosím, vezmi nás na chvíli k sobě,“ žadonil Jakub. „Rychle něco seženeme.“
Táňa je vzala. Ale hned stanovila pravidla. A od prvního dne věděla: klid mít nebude. Nikola byla drzá, neuctivá, všechno odpálkovala s výsměchem. Každý den přinesl nový důvod k naštvání.
Nejprve to byly drobky na stole. Pak rozházené věci. Potom práskání dveřmi.
„Proč vás vyhodili?“ zeptala se Táňa jednoho večera, když už to nešlo vydržet.
„Prodali byt,“ utnula to Nikola.
„Nevěřím. V takových případech mají nájemníci měsíc na vystěhování, vám dali dva dny. Asi jsi na majitele mluvila stejně jako na mě, co?“
Nikola se ušklíbla, strčila si do uší sluchátka a otočila se zády.
Druhý den Táňa sesbírala drobky ze stolu a demonstrativně je vysypala na Nikolinu postel. Ta vyletěla jako sršeň, začala řvát. Hádka byla pořádná.
A večer se z práce vrátil Jakub. Mlčky vyslechl matku a položil jedinou otázku:
„To je všechno kvůli drobkům?“
„Kvůli neúctě!“ vyjela Táňa. „Buď budete žít podle mých pravidel, nebo si sbalíte věci.“
Jakub slíbil, že s Nikolou promluví. Ta se pár dní držela, ale pak vše začalo nanovo. A najednou – prudká změna. Uklízela, chovala se tiše, dokonce uvařila kompot.
Táňa byla podezřívavá. A právem. Za týden jí syn oznámil:
„Mámo, budeš babička.“
Místo radosti – zklamání. Dítě – a žádný byt. A k tomu snacha, kterou nesnášela.
„Tak proto se změnila! Přemluvil jsi ji!“ vyjela na syna. „Ale to nic nemění. Tady bydlet nebudete. Ještě nejsem v důchodu.“
Syn mlčel. A druhý den, jakmile Táňa odešla k přátelům, Nikola pozvala kamarádky. Její bramboračka putovala na talíře.
Ale Táňa se vrátila dřív. A našla „oslavu“ v plném proudu.
„Tohle je můj byt, ne hospoda. Vypadněte!“ procedila přes zuby. „A ty, Nikolo, si sbal věci.“
Nikola odešla bez jediného slova. Večer přišel Jakub. Když uviděl manželčin kufr u dveří, mlčky sbalil i své věci.
„Pokud odejdeš, nemusíš se vracet,“ řekla Táňa.
Ale odešel. Půl roku se matka se synem nevídali. Až časem se Táňa odhodlala zavolat. Setkali se v kavárně. S Nikolou už nikdy nemluvila.
Babičkou se stala, ale jen zpovzdálí. A jestli něčeho litovala, tak jen toho, že kdykoliv pustila snachu přes práh. Protože úcta – to není něco, co se dá vydřít z břicha. Buď je, nebo není.