Někdy si říkám: jak mohou někteří lidé mít tolik drzosti tak vytrvale požadovat cizí, a přitom se schovávat za péči a věkem? Moje tchyně je živým příkladem takového člověka. Jmenuje se Ludmila Nováková, je jí sedmdesát let, a poslední tři roky doslova nosí jediný sen – vystrnadit nás s manželem z našeho dvoupokojového bytu v Brně a vetřít se tam sama, a na oplátku nás “štědře obdarovat” svým chatrným rodinným domkem u Kuřimi.
Navenek – starostlivá matka, žena v letech, unavená každodenností. Ale pod touto maskou – chytrý výpočet. Dům, který nám vnucuje, upřímně řečeno, už měl dávno jít k zemi. Zvenku – praskliny v základech, střecha propouští, okenní rámy shnilé, uvnitř – zima, plíseň, nakřivo položené podlahy a pach vlhkosti. Ludmila Nováková tam roky nic nespravovala, leda záhonky s květinami udržovala a keř rybízu zastřihávala – to bylo celé její hospodářství.
Když k nám přijde na návštěvu, hned od prahu začne:
„Tady je u vás tak útulně! Všechno čisté, uklizené. Já bych taky chtěla takhle bydlet…“
A pak – jako náhodou:
„Nechcete se přece jen odstěhovat? A já bych si váš byt vzala…“
Nejprve jsem mlčela. Pak jsem zlehka odbývala vtipem. Ale teď se třesu už jen při jejím pohledu, plném skryté lítosti: „Ach, jsem už stará, nemám sílu… v tom domě je těžké žít…“ A co, v bytě se snad podlahy myjí samy? Prach mizí sám? Opravy se dělají bez námahy? Ludmila Nováková si opravdu myslí, že byt je jako hotel s nepřetržitým úklidem. Nepochopila (nebo předstírá, že nechápe), že jsme s manželem do našeho domova dali síly, peníze, čas. Že to vše – ne „nespadlo z nebe“, ale získali jsme to prací a neustálými investicemi.
Nabídli jsme jí rozumné řešení:
„Prodej dům, doplať trochu – a kup si garsonku. Budeš bydlet v teple, bez zahrádky, s veškerým pohodlím.“
Ale ne! Ona tvrdí, že její polorozpadlé obydlí má cenu jako luxusní nemovitost – ne méně než šest milionů korun! Přitom skutečná cena, podle mých propočtů, stěží dosáhne tří. A tyhle peníze jí ani nestačí na slušný jedno-pokojový byt ve městě. Říkali jsme jí to naplno. Ale všechno jde jedním uchem tam, druhým ven.
„Komu ten dům vůbec bude stačit?!“ zkoušela jsem jí vysvětlit.
„Má duši! Tam se narodil váš Honzík! Jen ho trochu upravit,“ odpovídá.
Upravit… Dům, kterému se drolí zdi?!
A tak je to zas a znovu… Každá návštěva – totéž:
„U vás je tak hezky! Co kdybyste se přece jen zamysleli?“
Nedávno už manžel nevydržel:
„Mami, nedáme ti náš byt. A do tvého domu se nestěhujeme. Ani na to nespoléhej.“
Nafoukla se, odešla, demonstrativně už týden nevolá. Uražená. Proč, prý, její syn a snacha nechtějí „ušetřit“ její starosti a nedají jí bydlení, do kterého vložili srdce?
A já jsem unavená. Nerozumím, jak může být někdo tak hluchý k cizím hranicím. My s manželem jsme mladá rodina. Pracujeme, plánujeme, možná brzy budeme chtít děti. Kde je vychovávat? V domě s kamny a prasklinami ve stropech? Nebo znovu investovat – ale do něčeho, co už dávno mělo jít k zemi?
Vzteká mě nejen její nabídka, ale způsob, jak to podává. Jako bychom byli sobci. Jako by náš byt byl její záchrana, a my bezcitní lidé, kteří ji nechtějí pustit do „ráje“. A přitom vše, co žádáme – je nechat nám to, co jsme vytvořili.
Teď jsme s manželem rozhodnuti prostě se tématu vyhýbat. Ona zná naši odpověď. Je konečná. A jestli je jí v jejím domě opravdu těžko – ať prodá a hledá byt podle svých možností. Ale pod naší střechou žít nebude. Protože náš byt – není odměna za věk ani plat za mateřství. Je to náš domov. A nikomu ho nedáme.
