Někdy život připraví takové zvraty, že člověk neví, jestli se smát, nebo plakat. Nikdy by mě nenapadlo, že po dvanácti letech společného bydlení pod jednou střechou s tchýní, kdy vše vypadalo ustáleně a jasně, naší rodině dojde trpělivost a dostane ultimátum — plaťte, nebo se sbalte.
Tenkrát, krátce po svatbě, nám Božena Josefová nabídla, ať se s manželem nastěhujeme do jejího prostorného třípokojového bytu v centru Prahy, zatímco ona se dobrovolně přestěhovala do mé malé garsoniéry na sídlišti. Byli jsme v sedmém nebi — bydlet v centru, v pohodlí, a ještě s tchýniným požehnáním? To se jen tak nestává!
Svatební peníze jsme investovali do rekonstrukce. Od podlahy po strop byl byt jako nový — moderní kuchyně, nové obklady v koupelně, parkety, lehká přestavba. Když tchýně přišla na návštěvu, vždycky jen kroutila hlavou: „To je ale nádhera!“, „To jste šikulové!“ Na oplátku jsme jí jako poděkování převzali platby všech poplatků za její nový byt. Oddechla si, často děkovala a tvrdila, že si dokonce i něco málo z důchodu odkládá. A upřímně, těch pár let nám přišlo, že to byl férový obchod.
Pak se nám narodil syn a později dcera. Děti byly dvě, a tak jsme začali pomalu šetřit na vlastní bydlení. Čtyřpokojový byt byl sice finančně nedostupný, ale plánovali jsme postupně. Tchýni jsme o tom raději nemluvili, doufali jsme, že až přijde čas, domluvíme se v klidu a bez hádek.
Vše se změnilo, když Božena Josefová šla do důchodu. Nadšení z volna rychle vyprchalo, když zjistila, že „na ty halíře se nedá vyžít“. Při každé návštěvě stejná písnička: „Jak se má člověk uživit?“, „Důchodce je v téhle zemi pro smích!“ Snažili jsme se pomáhat — nakupovali jí, přispívali na léky, hlídali, aby se necítila opuštěná. Ale pak jednou u kávy pronesla větu, po které manžel zkoprněl.
„Petře,“ pronesla vážně, „vy v podstatě bydlíte v mém bytě. Tak mi začněte platit nájem. Nic přehnaného, tak pět tisíc měsíčně.“
Manžel ztuhl. Chvíli trvalo, než mu došlo, že to myslí vážně. Pak se vzpamatoval:
„Mami, ty žertuješ? My ti platíme všechny účty, nakupujeme, tvoje životní náklady jsou díky nám minimální. A ty nám teď chceš účtovat nájem?“
Odpověď byla nekompromisní:
„Tak si vyměníme byty zpátky! Já se chci vrátit domů!“
Bylo nám jasné, že je to vydírání. Přímočaré, drzé a naprosto nevděčné. Ale netušila, že už máme našetřeno na první splátku nového bydlení. V klidu jsme ji vyslechli a večer jsme se rozhodli, že takhle to dál nejde.
Pár dní na to jsme přišli s dortem — ne abychom se omluvili, ale abychom zjistili, jestli ještě nezměnila názor. Jenže jakmile řeč padla na bydlení, spustila:
„Tak co, domluvili jsme se? Nebo se ke mně nastěhujete?“
Došlo nám, že už nemá cenu čekat na zázrak.
„Boženo Josefová,“ řekla jsem klidně, „nastěhovat se nehodláme. Vy dostanete svůj byt zpět a my si půjdeme svou cestou.“
„A kde na to vezmete?“ přerušila mě.
Manžel se ozval:
„To už není tvé starost. Jen si pamatuj, mami, tys si to vybrala. Chceš bydlet samotná ve třech pokojích? Tak ať ti je!“
Všechno se odehrálo rychle. Sehnali jsme byt, vzali hypotéku, použili všechny úspory a prodejem mé garsoniéry snížili splátky. Za tři týdny jsme balili krabice.
Teď je tchýně zpátky ve svém bytě, který jsme jí předělali k obrazu jejímu — dokonaldo, než zjistila, že už z něj nemá ani korunu. Teď si stěžuje sousedkám na „nekvalitní rekonstrukci“ a „nevděčné děti“, platí poplatky sama, tahá nákupy po schodech a konečně poznává, jak chutná důchod bez „tlustých příspěvků“.
My žijeme v novém čtyřpokojovém bytě. Těsně, ale svobodně. Duševně i fyzicky. Už se nemusíme nikomu zpovídat, bát se výčitek nebo nových nesmyslných požadavků. Udělali jsme tečku a začali novou kapitolu.
Jak se říká — jak si kdo ustele, tak si lehne. Akorát tentokrát to odskákl… někdo jiný.