Tchyně přijde, pohrát si s dítětem – a odejde spokojená. A já – vař, uklízej, usmívej se…
Když jsem četla článek nazvaný „Nechci o víkendech hlídat vnoučata“, napadlo mě: to je přece o mém životě. Téma bylo bolestně povědomé – hlavně pro ty, kdo se ocití v roli „ženy v domácnosti s malým dítětem a tchyní v zádech“.
Mému synovi ještě není rok. Má jednu babičku – mámu mého manžela, Jaroslavu Pavlovnu. Divadelní herečka na penzi, ale s divadelním patosem a dramatickým hlasem dodnes. Při každé příležitosti říká, jak moc miluje svého vnuka. „Jsem vždy nablízku, vždycky pomůžu!“ – zní to krásně, ale realita… je jiná.
Po předčasném odchodu do důchodu měla spoustu volného času a nicnedělání. A tak chodí. Ne aby pomohla, ne aby mě na pár hodin vystřídala – ale „na návštěvu“. A vždycky o víkendu, když je manžel doma. Má ráda, když je „celá rodina pohromadě“. Občas si přivede tchána, ale ten je svůj, žije si svůj život, dokonce spí v jiné místnosti.
A teď si představte: mimino řve, rostou mu zuby, bolí ho bříško, jsem úplně na nervy, druhou noc nespím, vypadám jako přízrak. A tu mi řeknou: „Přijede pomoc!“ – a tou „pomocí“ je nastrojená Jaroslava Pavlovna, s hračkami a sáčkem marcipánu. Sedne si do svého oblíbeného křesla, vnuka vezme do náruče, fotí se, líbá, směje se. To by ještě šlo, ale já přitom nemám jen být pohostinná – jsem povinná ji vítat v horkém, čistém, dokonalém domě.
Zpočátku jsem před její návštěvou myla podlahy, pekla dort, vařila polévku, chystala salát. Pak jsem pochopila: nezvládám. Začala jsem část úkolů přehazovat na manžela. A ten chudák po pracovním týdnu touží jen po klidu. Ale „máma přijede“ – a hotovo. Odhoď odpočinek, vydrbej vanu, utři prach, utři dítěti nos.
Tchyně nikdy nepřišla jen proto, aby řekla: „Odpočiň si, já si s miminkem pohraju, jdi si lehnout.“ Ne. Chodí se bavit. Pohrála si – a jde. Když ji to přestane bavit, vezme kabelku a odejde. Někdy nevydržela ani půl hodiny. A mně zůstane hromada nádobí, unestané dítě a žádná úleva. Ale sousedi pak chválí: „To je babička! Pořád na blízku, tak starostlivá.“ No jistě… na blízku – ale ne tam, kde je třeba.
Radili mi: „Nechoď kolem toho. Neuklízej. Ať vidí, jak to u vás doopravdy vypadá.“ Ale zkuste to – když se na každou smítku prachu, na nedoumytý šálek dívá soudcovským pohledem. Manžel se taky ptá: „No tak, nemůžeš mámu přijmout aspoň jednou týdně?“
A já se cítím provinile. Jako bych byla sobecká. Jako bych nechtěla, aby moje dítě mělo babičku. Ale je tohle pomoc? Je to demonstrace lásky – na odiv. Synáček, vnouček, rodina! A pak – domů, k televizi. Já zůstanu se špinavým nádobím, probdělými nocemi a rozvrácenými nervy.
Opravdová pomoc je, když babička vezme vnuka k sobě. Když ti opravdu uvolní víkend. A nezařídí představení ve tvé kuchyni. Ano, není to její povinnost. Ale já zase nejsem služka, abych pořádala recepce každou nedělní siestu. Jsem matka. Unavená, nevyspalá a už sotva na nohou. A zatímco všichni okolo tvrdí, jaká je to skvělá babička, já jen sní o tom, aby alespoň jeden víkend nikdo nezazvonil s krabicí bonbónů a větou: „Tak co, jak se vám daří?“
Děkuji, že jste mě vyslechli…