V českém městečku na okraji Českomoravské vrchoviny, kde vítr pohrává se starými uličkami, Eliška a její manžel Jakub se snažili budovat společný život. Ale stín tchyně, Věry Pavlovny, se nad nimi vznášel jako temný mrak.
“Ten váš rychlovarný konvice je tak stylový! Toho bych si taky přála,” poznamenala Věra Pavlovna s lehkým úsměvem, zatímco se dívala na syna tím způsobem, z něhož Jakubovi tuhla krev v žilách.
“Mami, vybrali jsme ho podle naší kuchyně. K tvému stylu by se nehodil,” pokusil se Jakub žertovat, ale už věděl, že konvice brzy skončí v matčině bytě.
Věra Pavlovna byla žena, která vždy dosáhla svého. Nový mixér, moderní kávovar nebo i závěsy – stačilo, aby řekla “chci”, a Jakub, jako poslušný syn, jí to hned přinesl.
“Ty si koupíš nový, synku, já jsem na důchodu, sama si to nemůžu dovolit. Kolik jsem do tebe investovala, celý život jsem pro tebe pracovala! Ty přece mámu miluješ, a já tě taky!” Věra Pavlovna uměla mluvit tak, že jí nebylo možno odporovat. Její slova, jako sladký jed, prostupovala Jakubovým srdcem, a tak vždy ustoupil.
Nikdy s matkou nehádal. Když nedala přednost darovaným věcem, nevadilo mu to: “Třeba se ještě budou hodit.” Jak mohl odmítnout ženu, která mu neustále připomínala své oběti?
Jakub vyrůstal v rodině, kde matka byla neotřesitelnou autoritou. Na státní vysokou školu se nedostal, a tak Věra Pavlovna za něj vybrala placené studium ekonomie.
“To je perspektivní obor, synu! Bude vydělávat jako všichni normální lidé,” tvrdila.
Ale už v prvním ročníku Jakub pochopil, že ekonomie není pro něj. Snil o designu, o kreativní práci, ale když zavolal matce, aby se svěřil, uslyšel:
“Už jsem zaplatila tři semestry! Proč jsi na to nepřišel dřív? Makám na dvou pracích, abys mohl studovat, a ty mi tady hraješ takové scény? Vystuduješ a pak půjdeš na praxi k tetě Lence, už jsem to zařídila.”
Teta Lenka, matčina přítelkyně, vedla oddělení v místní firmě. Po přednáškách Jakub jezdil k ní, poslouchal nekonečné historky o životě a jen občas o pracovních úkolech.
“Mami, už tam nechci jezdit, není to pro mě,” odhodlal se po půl roce.
Ale tehdy v jeho životě potkal Elišku. Dívka ze sousední skupiny ho okouzlila svou lehkostí a sny. Začali spolu chodit, a Eliška chtěla nejen sedět v posluchárnách, ale také chodit na procházky zasněženými parky, bruslit a pít horkou čokoládu v kavárnách. Jakub, pohlcený romantikou, začal vynechávat praxi, usínal na přednáškách, a teta Lenka si stěžovala Věře Pavlovné.
“Všechno pro tebe dělám, a jak se mi odměňuješ? Vyletíš ze školy, zanedbáváš učení a ještě se couráš s nějakou holkou!” rozčilovala se matka. “Ujednáno, budeš pracovat na půl úvazku a peníze mi dáš. Viděl jsi ceny potravin? Žádné výlety!”
Jakub mlčky souhlasil. Nechával si jen málo na schůzky s Eliškou, zbytek dával matce. Věra Pavlovna přitom vzdychala:
“Měl bys už žít z vlastních peněz. Já si potřebuju taky užít důchod, zdraví mi neslouží. Nechceš přece, aby máma brzo odešla? Ty mě přece miluješ, vím.”
Po promoci jim Věra Pavlovna udělala neočekávaný dárek. Předala jim klíče od bytu se slovy:
“Tady, bydlete, radujte se!”
Eliška nevěřila vlastním očím, Jakub matku objal a nazval ji nejlepší.
“Všechno jsem pro vás šetřila, všechno,” prohlásila tchyně hrdě.
Ale byt byl jen skromným garsoniérem s oprýskanou výmalbou. Eliška se však nenechala odradit:
“Uděláme rekonstrukci, zařídíme si to, bude útulno!”
Radost však rychle vyprchala. Věra Pavlovna bydlela v sousedním domě a stále častěji žádala Elišku, aby “zaskočila pro nákup”, “vyčistila sporák” nebo “uklidila komoru”. Eliška, přestože byla po práci unavená, souhlasila. Ale poslední tchynin požadavek ji šokoval.
“Potřebuju novou pohovku do obýváku, tu starou rozmontujeme, nemusíme platit. Mám štěstí, že tě mám, Eliško, ty máš zlaté ručičky,” řekla Věra Pavlovna s úsměvem.
“Není to problém, ale s Jakubem máme o víkendu plány. Už tak k vám chodím každý večer,” pokusila se Eliška namítnout.
“Jak to myslíš? Já vychovala syna, koupila vám byt, a ty se hádáš o maličkost?” přešla tchyně do útoku.
Po tomto incidentu Věra Pavlovna přestala žádat o pomoc. Eliška si oddechla, doufajíc, že se vše urovná. Ale brzy ji Jakub překvapil:
“Máma potřebuje do lázní, pobyty jsou drahé. Ty máš dobrý plat, pomůžeme? Přepíšu ti to na kartu,” oznámil.
Eliška náhle pochopila, proč sama platí za jídlo, benzín a účty. Myslela si, že Jakub šetří na auto nebo dovolenou, ale peníze šly matce.
“Ona sama nechtěla pomoct! Koupila nám byt, nemuseli jsme mít hypotéku,” namítl Jakub, když Eliška téma otevřela.
“Možná by byla lepší hypotéka? Splatíme ji za pár let, ale tvojí mámě budeš platit celý život?” navrhla Eliška.
Jakub však nechtěl poslouchat. Eliška cítila, že jejich manželství se pod tlakem tchyně rozpadá.
Když Věra Pavlovna přišla na návštěvu a odnesla si nový rychlovarný konvice, který si mladí s obtížemi vybírali podle barvy kuchyně, Eliška to nevydržela.
“A jak budeme vařit snídani?” vyjela na Jakuba.
“Přinesu ten starý z práce, nový časem koupíme. Měl jsem matce odmítnout?” odpověděl.
“A když se jí bude líbit naše postel, taky ji dáš? Nebo televizi?” Eliška byla na pokraji.
“A to, že bydlíš v mámině bytě, se nepočítá?” kontroval Jakub.
“Za ten garsoniér se jí máme klanět do konce života? Dost!” Eliška se rozhodla promluvit s tchyní sama.
Když veKdyž Eliška vstoupila do bytu Věry Pavlovny, všimla si, že většina věcí, které od nich vzala, leží nedotčené v krabicích – a v tu chvíli pochopila, že tchyně nikdy nic nechtěla pro sebe, ale jen proto, aby ovládala jejich životy.