Po svatbě šlo všechno perfektně. Žili jsme velmi harmonický život.
První problémy nastaly, když jsme se rozhodli mít dítě. Nevyšlo to, ale byli jsme mladí, takže nás to příliš netrápilo.
A pak jsme jednoho dne s manželem přišli na myšlenku, že jsme si dítě nepořídili z nějakého důvodu . Dítě k nám nebude chtít přijít, dokud nebudeme mít vlastní dům nebo byt . A rozhodli jsme se, že si dům koupíme , samozřejmě ne bez pomoci rodičů z obou stran . Po koupi domu jsme ho začali rekonstruovat , všechno bylo dobré . Snažili jsme se víc a víc o vytoužené miminko , ale nic se nedělo .
Pak jsme šli k lékařům , neměli jsme žádné problémy , tak nám jen předepsali vitamíny . Zdá se, že nám pomohly, protože po třech měsících jsme konečně rodině oznámili dobrou zprávu. O osm měsíců později jsme přivítali našeho syna.
Ještě než se malý narodil, měli jsme s manželem vybraný kočárek a odrážedlo, všechno jsme probrali, ale rozhodli jsme se, že koupíme později, abychom to nezakřikli. Manžel měl vše koupit ještě před mým odchodem z porodnice.
Doma mě však čekalo naprosté zklamání. Místo krásného kočárku stál v rohu podivný krám, který se těžko nazývá správným slovem, a v ložnici místo kolébky stála podivná dřevěná postýlka, která byla nejspíš starší než já.
Když jsem se manžela začala vyptávat, proč je tam to harampádí, odpověděl stručně, že se rozhodl poslechnout maminku a neplýtvat penězi. Půjčila si ji od svých příbuzných…..
Neměla jsem slov, chtělo se mi křičet, ale ve stejnou chvíli nás navštívili pachatelé mé “sváteční nálady”, tchánovci. Hráli si s miminkem, obdivovali ho, ale když se tchýniny ruce natáhly, aby dítě položily do té ubohé postýlky, nevydržela jsem to. Mé emoce byly nezvladatelné, vyhodila jsem tchány z domu, manžel se na mě urazil a šel za nimi.
Téhož dne, o hodinu později, přijeli moji rodiče se stejným kočárkem a postýlkou, které jsme chtěli s manželem koupit. Tomu říkám opravdová podpora, ochota obětovat vše pro své vnouče.
O několik dní později přišel manžel domů s omluvou a slíbil, že pochopil svou chybu a že teď budeme o tom, jak bude žít naše rodina, rozhodovat jen my, ne příbuzní kolem nás.
Zároveň manžel odnesl věci tchyni, ta se na nás velmi zlobila, ale nehádala se s námi, protože pochopila, že se nám nemá plést do života.
Co si myslíte o takových tchyních, které do všeho strkají nos?
