Tchyně se rozhodla otestovat Olgu – výsledek všechny překvapil

Dobré zprávy

Čtvrteční večer. Pracovní týden byl skoro za mnou, když zazvonil telefon. Zvedl jej Petr a podle toho, jak posmutněl, jsem tušila, že něco se chystá.

Maminka přijede, řekl, když přišel do kuchyně. Na pár týdnů.

Míchala jsem polévku a snažila se udržet klidný výraz.

Kdy přesně?

V sobotu, odpověděl Petr.

Vypnula jsem plotýnku a snažila se nedat najevo nic víc. Na pár týdnů. V podání Elišky Maškové, Petrové maminky, mohl být tenhle pojem kreativní. Jako když v jejích receptech stojí přisolíme maličko osobní pohled na svět.

Eliška přijela v sobotu přesně ve dvanáct. Velký kufr, v ruce velká plátěná taška, ze které při každém pohybu cosi cinkalo. Výraz ženy, co jde na kontrolu, vše zhodnotí, porovná. Přesně ten pohled, jakým se lidé dívají, když jdou kupovat byt.

Hmm, pronesla, když zkoumala předsíň. Prach nikde No, to potěší.

Petr se zasmál, já jen stroze přikývla. Bylo jasné, že podle jejích měřítek jsem dostala první pozitivní bod.

Dále se přesunula do kuchyně. Jako náhodou otevřela lednici a zadumaně konstatovala:

Kupuješ kefír s jedním procentem tuku? Petr má citlivý žaludek, potřebuje smetanový.

On sám chtěl tenhle, řekla jsem.

Hm, co on chce To už se dávno neshoduje s tím, co by měl mít, uzavřela Eliška s výrazem, že zapsala první poznámku v pracovním zápisníku.

Večer, když se Petr šel sprchovat, Eliška si sedla na gauč a beze spěchu, tiše, skoro mateřsky pronesla:

Kláro, prosím tě, nezlob se. Potřebuju poznat, jaká doopravdy jsi.

Eliška byla zkušená. Svůj obor zvládala mistrně. Pracovala pomalu, vrstvila připomínky a otázky, aniž by zněly jako útok.

Druhý den si všimla ručníků:

Kláro, víš, že ručníky se mají věšet smyčkou dolů? Lépe schnou.

Mně to vždycky schne i takhle, odpověděla jsem.

No jo, no jo, uznala a pověsila ten svůj vzorně, smyčkou dolů, jako by vlála nová vlajka v domácnosti.

Petrovy košile všechny na ramínkách, vyžehlené, seřazené podle barvy. Eliška otevřela skříň, dlouze hleděla dovnitř, a pak skoro pro sebe prohodila:

Límce by chtěly lépe přežehlit. Ale možná je takový styl.

Stála jsem vedle a přesně věděla, že není jak reagovat. Ne otázka, čisté pozorování. Speciálně označkované, aby nebylo potřeba odpovědět.

Můj starý fíkus květina, která se mnou přestěhovala už dvě byty napříč Prahou podle ní neměl správné zalévání.

Fíkusy nechceš lejt na list, chce vodu do podmisky, poučila mě.

Tenhle tu takhle žije osm let, řekla jsem.

No, však mohl by i líp, podotkla.

Fíkus mlčky souhlasil. Možná v tom byla jeho dlouhověkost.

Seřazení jídla v lednici, to byl zase samostatný přednáškový cyklus. Mléčné výrobky na prostřední polici, maso jen dolů a do krabičky, zelenina do igelitky s dírkami, vajíčka ne do dvířek, kde se třesou… Poslouchala jsem a přikyvovala, vajíčka v lednici zůstala samozřejmě tam, kde byla.

Po večerech volala Eliška známým. Ani jsme se nesnažili neposlouchat stejně bylo slyšet vše do vedlejšího pokoje.

Ne, Lído, snaží se, je vidět, ale třeba vaří rajskou s čočkou! To poslouchej! A ručníky věší nějak divně A květinám nerozumí

Mývala jsem dojem, že už jsem test nezvládla. Co bude dál?

Petr to všechno prožíval s výrazem typickým pro muže že vidí, rozumí, ale bude dělat, že je mimo, protože neví, co by měl podniknout.

Večer mi říkával:

Hlavně si z toho nic nedělej. Ona má prostě obavy.

Vím, odpovídala jsem.

Nechce ti ublížit.

To taky vím, přikývla jsem.

Jen chce vědět, že jsme v pořádku.

Ano, Petře. Vím.

Podíval se na mě, trochu provinile, trochu ulehčeně. Hlavně že nenadělám scény. Hlavně že chápu.

Fajn, říkala jsem si pro sebe a šla sklízet nádobí.

Desátý den zanechala Eliška v kuchyni úmyslně nepořádek. Přišla jsem domů v půl sedmé, celý stůl od drobků, neumyté hrnky, máslo venku. Ona v obýváku, v televizi běžely zprávy.

Uklidila jsem. Umývala, utírala, jakoby nic.

Večer, když si myslela, že jsem v koupelně, povídala Petru potichu na chodbě:

Petře, už zase byl na kuchyni nepořádek Ona asi nestíhá.

Stála jsem za rohem, ručník v ruce. Petr to přešel mlčky. Tak teď je to jasné, pomyslela jsem si.

Neurazila jsem se. Vlastně jsem cítila spíš úlevu.

Ale druhý den u snídaně, když oznámila, že příští týden přijedou tři její sestry jen tak na návštěvu, aby se lépe poznaly, jsem se usmála a řekla:

Skvělé, budeme se těšit.

Petr se na mě lehce překvapeně zadíval, Eliška zase trošku podezíravě. Dopila jsem kávu a chystala se do práce.

Uvidíme, šeptala jsem si pro sebe. Přesně tak, jak to říkává Eliška.

V sobotu v půl třetí dorazily tety Elišky: Miluše, Dobromila a Kornelie. Byly to dámy světa znalé, každá s názorem, hlasem cvičeným životem. V předsíni se rozhlédly, vyměnily si letmé pohledy.

Pěkný byt, oznámila Miluše. Světlý.

Dlouho už bydlíte? zeptala se Kornelie.

Tři roky, odpověděla jsem klidně.

To je poznat, pokývala hlavou. Co přesně, zůstalo neurčité.

Eliška vítala sestry v předsíni, v očích očekávání velkého představení. Petr pomáhal sundavat kabáty. Já stála stranou, s úsměvem a klidem, bez jakéhokoliv napětí.

To Elišku lehce zaskočilo.

Přesunuli jsme se do obýváku. Miluše pohladila polštář na gauči, zřejmě jen ze zvyku.

Tak co dnes bude k obědu, Klárko? zaznělo.

A teď přišlo to nečekané. Podívala jsem se na Elišku klidně, bez okolků:

Myslela jsem, Eliško, že dnes vezmete kuchyni do svých rukou. Sama jste říkala, že umíte vařit lépe. Abych se nepředvedla špatně před hosty.

Ticho.

Podívala se na mě. A já, s úsměvem a otevřeností, jakoby to bylo to nejpřirozenější na světě.

Já, začala zmateně

V lednici je vše potřebné: kuřecí maso, zelenina, bylinky. Všechno jsem ráno nakoupila. Vy vždy tak krásně vaříte, Petr si to chválí.

Petr těkal očima po koberci. Miluše a Dobromila si vyměnily nenápadný úsměv. Kornelie s pobavením sledovala Elišku.

Tak dobře, pronesla Eliška. A odebrala se do kuchyně.

Sedla jsem si mezi tety a jakoby nic se ptala, jaká byla cesta, jestli byly kolony. A ony, trošku zaskočené vývojem, odpověděly. Konverzace začala proudit, jak už to někdy bývá, když se lidé vědí, o čem mluvit místo trapného mlčení.

Z kuchyně občas doléhaly zvuky: prásknutí dvířky, chvíli ticho, pak další rachocení, šramocení, hledání.

Kláro! zavolala Eliška z kuchyně. Kde máš pekáč?

Dole v rohu, napravo, pod plechem, odpověděla jsem od stolu.

Pauza.

Nevidím ho.

Je pod plechem.

Dlouhé ticho.

Už ho mám, nakonec řekla.

Miluše nenápadně zakašlala, Dobromila studovala obraz na zdi, Kornelie oknem.

Dáte si zatím čaj, Dobromilo? zeptala jsem se.

Ano, klidně, řekla s úlevou.

V kuchyni jsem postavila vodu, vzala hrnky a ještě chvíli stála vedle Elišky. Stála nad prkénkem, jako generál, kterému bylo svěřeno loupání brambor místo velení armádě.

Nevyměnily jsme si žádné slovo. Připravila jsem čaj a odešla zpět.

Večeře se nakonec povedla. Za hodinu a půl hotová, trochu suché kuře, omáčka řídká, ale všechno v pořádku. Eliška podávala jídlo s pohledem, že by momentálně byla nejraději kdekoliv jinde.

Miluše diplomaticky poznamenala:

Eliško, vždy jsi vařila výborně.

Celý stůl byl potichu; ne trapně, prostě tiše. Všichni všechno pochopili, ale nikdo o tom nechtěl mluvit nahlas. Povídali jsme si o dětech, chalupách, zahrádkách jak už to v Čechách bývá.

Po večeři, když hosté odešli a v kuchyni bylo vše umyto, vyšla Eliška a otírala si ruce do ručníku visel samozřejmě smyčkou dolů.

Seděla jsem v obýváku u čaje. Petr vedle mě.

Eliška postála ve dveřích, pak si sedla do křesla. Chvíli mlčela. Za oknem už se setmělo a bylo slyšet tlumený šepot televize u sousedů.

Takhle jsi to zařídila pěkně, řekla nakonec.

Prostě vím, co chci, odpověděla jsem.

Přikývla, zvedla se, šla do svého pokoje a ještě ve dveřích, nepohlédnouc zpátky, poznamenala:

Ta tvoje rajská s čočkou vlastně nebyla špatná.

A odešla.

Petr se na mě podíval.

Jak dlouho jsi to měla v plánu? zeptal se tiše.

Od té chvíle, co jsi mlčel na chodbě, odpověděla jsem.

Přikývl a víc už neříkal.

Za tři dny si Eliška sama sbalila, objednala taxi a odjela domů. Na rozloučenou objala Petra a po chvíli přitiskla k sobě i mě.

Zavřela jsem za ní dveře, prošla do koupelny a ručník pověsila zase nahoru smyčkou, přesně tak, jak jsem byla zvyklá.

Rate article
Add a comment