Tchyně se rozhodla vyzkoušet Alžbětu. Výsledek byl překvapivý.
Marie Procházková zavolala ve čtvrtek večer. Petr zvedl telefon, mluvil asi deset minut, pak přišel do kuchyně s tím zvláštním výrazem, když člověk ví, že má špatnou zprávu, ale ještě úplně neví, jak ji podat.
Máma přijede, řekl. Na pár týdnů.
Alžběta zlehka zamíchala polévku.
Kdy?
V sobotu.
Alžběta vypnula sporák.
Pár týdnů. Dobře věděla, co znamená pár týdnů u paní Procházkové. To je jako trochu osol v jejích receptech naprosto subjektivní.
Tchyně dorazila v sobotu přesně v poledne s velkou taškou, ve které cosi zvonilo, a s výrazem člověka, který přijel na inspekci. Posuzovací pohled, jakým se hodnotí byt před koupí.
No, řekla po prohlédnutí předsíně, prach tu není. To je první plus.
Petr se zasmál. Alžběta se usmála.
To je plus byl asi kompliment.
Marie zamířila rovnou do kuchyně, nenápadně otevřela lednici a zadumaně poznamenala:
Kupuješ jen nízkotučný kefír? Petřík potřebuje plnotučný, má citlivý žaludek.
On chtěl tenhle, namítla Alžběta.
No, víš, co všechno chlapi povídají tchyně zavřela lednici jako někdo, kdo učinil podstatný objev, který si dobře zapamatuje.
Večer, když Petr zmizel do sprchy, Marie si sedla na gauč, položila si ruce do klína a mírně, skoro laskavě řekla:
Alenko, nezlob se, ale potřebuji poznat, jaká opravdu jsi.
Marie Procházková byla profík.
Postupovala nenápadně, jako restaurátorka, která po vrstvách odstraňuje staré nánosy, až se dostane k jádru. Každá poznámka byla pečlivá, s úsměvem, téměř nevinná.
Druhý den objevila ručníky.
Eliško, pronesla zamyšleně ve koupelně s ručníkem v ruce, víš, že ručníky se mají věšet poutkem dolů? Tak lépe schnou.
Já vždycky věším takhle, odpověděla Alžběta.
No jistě, souhlasila Marie a ten svůj pověsila správně, poutkem dolů, jako vlajku nové vlády.
Petrovy košile visely ve skříni na ramínkách, vyžehlené, seřazené podle barev. Tchyně otevřela skříň, chvíli si všechno prohlížela, kývla a šeptla si pod nos:
Límce jsou malinko zmačkané. I když to možná má být schválně.
Alžběta stála vedle a myslela si: To není otázka. Prostě konstatování, na které se nedá odpovědět.
Květina na okně starý fíkus, který s Alžbětou přežil už dvě stěhování na Žižkově byl podle tchyně zalévaný úplně špatně.
Alžběto, fíkusy nemají rády zálivku seshora. Má se lejt voda do misky.
Tenhle fíkus u mě žije už osm let, řekla Alžběta.
No a co, že osm mohl by žít lépe.
Fíkus mlčel, a to bylo rozumné.
Rozmístění potravin v lednici vyvolalo rozsáhlou přednášku s praktickými příklady: mléčné doprostřed, maso dolů a jedině v krabičce, zelené do sáčku s dírkami, jinak uvadne, vejce jedině do speciální krabičky, nikdy do dvířek, protože tam je třese Alžběta klidně přikyvovala. Vejce zůstala ve dvířkách.
Večer Marie zatelefonovala Alžběta slyšela i z kuchyně, tak šustivě byly stěny a tak zvučný hlas měla. Učitelka, která dodnes řídí sál.
Ne, Soňo, ono je to celkem v pořádku. Snaží se. Ale je vidět, že není zvyklá. Vaří guláš s fazolemi. S fazolemi, chápeš to? Petřík je hodný, nesmí ji zklamat, ale já to vidím. Ani ručníky pořádně nepověsí. Ani květiny neumí
Alžběta myla hrnek a přemýšlela: Jak dlouho to ještě potrvá? Podle pocitu už dávno neprošla zkouškou. Co teď?
Petr sledoval všechno tou zvláštní mužskou odtažitostí, která je napsaná: Vím o všem, ale tvářím se, že nic nevidím, protože netuším, co dělat, a doufám, že to zmizí samo.
Večer říkal Alžbětě:
Prosím tě, nevšímej si toho. Ona má strach.
Vím, odpovídala Alžběta.
Nemyslí to zle.
Já vím, Petře.
Hlavně chce mít jistotu, že jsme v pořádku.
To vím.
Díval se na ženu trochu provinile, trochu uleveně. Je dobře, že chápala. Je dobře, že nebyl skandál. Je dobře, že je klidná.
Je to dobře, pomyslela si Alžběta a šla umýt nádobí.
Desátý den nechala Marie na kuchyňském stole schválně nepořádek. Alžběta přišla z práce v půl sedmé na stole špinavé hrníčky, drobky, otevřené máslo. Tchyně seděla v pokoji a koukala na televizi.
Alžběta všechno uklidila. Umyla, utřela.
Večer Marie v předsíni šeptem řekla Petrovi, v domnění, že je Alžběta v koupelně:
Petříčku, všiml sis, jak byl zase v kuchyni nepořádek? Prostě to nestíhá.
Alžběta stála přitom se zavěšeným ručníkem v ruce na chodbě.
Petr mlčel.
No jo, pomyslela si Alžběta. Teď je to jasné.
Nesmutnila. Nebylo to znát.
Ale další ráno, když u snídaně Marie oznámila, že příští týden přijedou její tři sestry jen tak, posedět, blíž se poznat Alžběta se usmála:
Výborně. Těšíme se.
Petr na ni s lehkým překvapením pohlédl. Marie lehce podezíravě. Alžběta dopila kávu a šla se chystat do práce.
Uvidíme, jak ráda říká tchyně.
Hosté dorazili v sobotu, půl třetí.
Tři sestry Marie Procházkové Zdeňka, Květa a Milada byly důrazné ženy, věkem zkušené, s pevným názorem na vše a hlasem vyleštěným každodenním životem. Vešly do předsíně, rozhlédly se, rychle, jako obchodní inspektoři, a svlékly kabáty.
Hezký byt, pochválila Zdeňka. Světlý.
Jak dlouho tu bydlíte? zajímala se Milada.
Tři roky, odpověděla Alžběta.
To je vidět, řekla Milada a zůstalo neví, co přesně má vidět.
Marie vítala sestry s pohledem režisérky, která přivezla herce na scénu a teď čeká, co z toho bude. Petr pomáhal s bundami. Alžběta stála lehce stranou, klidně, s úsměvem, ani stopa po stresu.
To Marii trochu zneklidnilo.
Šlo se do obýváku. Usadily se. Zdeňka se rozhlédla, narovnala polštář na gauči a zeptala se:
Tak co bude dnes na stole, Alžbětko?
A právě tam (a teď přichází to hlavní) Alžběta udělala něco, co nikdo nečekal.
Obrátila se klidně na tchyni bez divadelního důrazu, prostě a jednoduše.
Marie, myslela jsem, že dnes si vezmete kuchyni na starost vy. Říkala jste přece, že vaříte líp než já a všechny vaše pokrmy jsou nejlepší. Nebudu radši riskovat, že naše hosty zklamu.
Ticho.
Marie pohlédla na Alžbětu. Alžběta se usmívala, zcela upřímně, jako by navrhovala samozřejmost a nechápala, proč je ticho.
Já… začala Marie.
Všechno je v lednici, dodala Alžběta. Kuře, zelenina, bylinky. Od rána jsem sehnala vše čerstvé. Vaříte opravdu skvěle, Petr to pořád vypráví.
Petr v křesle intenzivně studoval vzor na koberci.
Květa se podívala na Zdeňku. Milada pozorovala Marii s živým zájmem.
Dobře, přikývla Marie. Tak tedy.
A šla do kuchyně.
Alžběta si sedla na gauč ke Zdeňce a úplně mimoděk se zeptala:
Jaká byla cesta? Byly zácpy?
Zdeňka byla trochu vyvedená z míry, evidentně čekala něco jiného, ale odpověděla. Pak Milada něco pověděla o kolonách. Pak Květa připomněla, že v jejich čtvrti je v sobotu vůbec problém projet. Rozhovor běžel sám od sebe, přesně jak to má být, když nikomu není příjemné mlčet.
Z kuchyně bylo slyšet.
Nejdřív bouchání ledničky. Pak dlouhá pauza. Potom zase bouchání. Pak cinkání hrnců. Potom šramot člověka, který hledá v kuchyňské skříni něco, co nemůže najít.
Alžběto! zavolala Marie z kuchyně. Kde máš pekáč?
Spodní skříňka, vpravo, odpověděla Alžběta, aniž vstala.
Pauza.
Nevidím ho.
Je pod plechem na pečení.
Dlouhá pauza.
Aha, už ho mám.
Zdeňka pokašlala. Květa hodnotila obraz na zdi. Milada s nevinným pohledem zírala z okna.
Alžběta se otočila ke Květě:
Dáte si čaj, Květo? Dám vařit vodu.
Ráda, řekla Květa s úlevou.
Alžběta vstala, šla do kuchyně a na chvilku tam stála po boku Marie. Ta shlížela na prkénko s výrazem generála, který je najednou pověřený loupáním brambor.
Ani jedna neřekla ani slovo.
Alžběta zapnula konvici, vzala hrníčky a šla zpět.
Večeře se povedla. Trvala skoro hodinu a půl, nebyla zrovna rychlá, kuře bylo malinko suché, omáčka trochu řídká. Marie připravovala stůl se zarputilostí někoho, kdo plní své povinnosti, ale v duchu už sedí někde úplně jinde.
Zdeňka ochutnala kuře, diplomaticky povídá:
Marie, ty jsi vždycky uměla tak výborně vařit.
U stolu bylo ticho. Ne trapné, prostě klid. Všichni ví, a nikdo se k tomu nechce vyjadřovat. Hosté jedli, povídali si o svých starostech, chválili kuře ne úplně přesvědčeně, ale s upřímnou snahou.
Alžběta se během večeře neprosazovala. Zeptala se na Květiny děti, poptala se na chatu, nalila čaj.
Marie seděla na čele stolu a mlčela.
Když hosté odešli a nádobí bylo umyté, Marie vyšla z kuchyně, ruce osušila do ručníku. Do toho, který visel poutkem dolů.
Alžběta seděla v obýváku s čajem v ruce. Petr vedle.
Tchyně postála chvíli ve dveřích. Pak přešla, posadila se do křesla. Bylo už tma, ticho, z vedlejšího bytu zněla televize.
To jsi šikovně zařídila, řekla Marie.
Jen vím, co chci, odpověděla Alžběta.
Marie přikývla. Zvedla se. Až u dveří do svého pokoje se zastavila, aniž by se otočila:
Ten guláš s fazolemi nebyl vůbec špatný.
A odešla.
Petr pohlédl na Alžbětu.
Kdy tě to napadlo s tou kuchyní? zeptal se tiše.
Když jsi mlčel v předsíni, odpověděla.
Přikývl. A už se dál nevyptával.
Za tři dny Marie odjela domů. Sama se sbalila, sama zavolala taxi. Na rozloučenou objala Petra a pak, po malé chvilce, i Alžbětu.
Alžběta za ní zavřela dveře. Pak šla do koupelny a pověsila si ručník zase zpátky poutkem nahoru, jak byla zvyklá.