Moje tchyně se rozhodla přestěhovat k nám do bytu a ten svůj přenechat dceři.
Můj manžel vyrůstal v početné rodině. Máma měla děti, dokud se jí nenarodila dcera. Zvláštní způsob myšlení, ale hodnotit to nebudu.
Když jsem si bral Elišku, připadalo mi, že mám opravdu štěstí. Daniel působil jako zodpovědný, odvážný a silný chlap. Věděl, co je to rodina, ale nepřipadalo v úvahu, že by se odtrhl od matky a mladší sestry. Tchyně se nikdy moc nestarala o své syny, ale dcera pro ni byla vždy na prvním místě.
Tereza měla deset let, když jsme se poznali. Zpočátku mi vůbec nevadila, ale po pěti letech mi už začala lézt na nervy. Nebavilo ji učit se, stýkala se s pochybnými kluky, a s tím vším si musel poradit můj manžel. Švagrová mu klidně mohla volat o půlnoci a on jí běžel na pomoc.
Doufal jsem, že Tereza dospěje, najde si muže a všechno se uklidní. Jenže kdepak! Když se rozhodla pro vdavky, tchyně chtěla, aby se bratři složili na svatbu, protože sama na to neměla peníze. Zeť byl chudý a moc si nevydělával, takže mladý pár zůstal bydlet s tchyní.
Jedno dítě, druhé A tchyně si uvědomila, že už to není možné zvládat pod jednou střechou. Tak přišla s “geniálním” nápadem přestěhuje se k nám a svůj byt předá dceři. Ale je to vůbec spravedlivé? Vždyť já jsem byt koupil za svoje peníze a manžel na to nepřispěl ani korunu. Nejpodivnější je, že s tím nemá problém. Říká mi: Moje mamka ti pomůže.
Máme dvoupokojový byt. Ale nechci se vzdávat pohodlí a sdílet domácnost s někým jiným. Tchyně je přesvědčená, že ji musíme přijmout, protože Daniel je nejstarší syn a má povinnost postarat se o rodiče.
Miluji svoji ženu, rozvod pro mě nepřipadá v úvahu. Ale jak mu to vysvětlit? Jak dát najevo, že bydlení s jeho matkou bude hotové peklo? Možná mi někdo poradí?