Jmenuji se Alžběta. S manželem, Vojtěchem, žijeme v malém městečku u Plzně, vychováváme dvě děti a teprve nedávno jsme se vymanili z otroctví hypotéky. Místo aby nám však vysvobození přineslo úlevu, ocitli jsme se uprostřed rodinného dramatu. Moje tchyně, Jaroslava Nováková, už tři měsíce s námi nemluví a viní nás, že jsme utratili peníze za dovolenou místo za její “nutnou” rekonstrukci. Její zášť visí nad naší rodinou jako temný mrak a švagři nás zasypávají výčitkami. Nevím, jak z tohoto sporu ven, ale cítím, že naše pravda se topí v jejich nespravedlivých obviněních.
Nikdy jsme neměli lehký život. S Vojtěchem pracujeme, vychováváme dceru Terezku, která chodí do šesté třídy, a syna Honzíka, třeťáka. Dlouhá léta nás hypotéka svazovala jako okovy. Dovolené neexistovaly – maximálně jsme si mohli dovolit výlet k mým rodičům do vedlejšího města. Bydlí v útulném domě se zahradou, kde děti milují trávit čas: chytají ryby s dědou, jedou babiččiny koláče, sbírají jahody. Tyto krátké úniky byly jedinou radostí Terezky a Honzíka, zatímco jsme s manželem dřeli, abychom splatili dluh. O vlastních cestách jsme si netroufali ani snít.
Letos jsme se po dlouhé době rozhodli uniknout z každodenního kolotoče. Hypotéka byla minulostí a trochu peněz jsme si našetřili. Navrhla jsem, abychom jeli za sestřenicí k Máchovu jezeru. Vojtěch souhlasil: “Alžběto, zasloužíme si odpočinek.” Sbalili jsme kufry, vzali děti a odjeli, aniž bychom tušili, že tato dovolená rozpoutá rodinnou válku. Byli jsme tak unavení ze stálého odříkání, že jsme prostě chtěli dýchat vůni jezera, slyšet dětský smích na pláži a cítit se zase naživu.
Tchyně, Jaroslava Nováková, dávala od začátku najevo, že s vnoučaty pomáhat nebude. “Já vychovala své tři, teď chci žít pro sebe,” prohlásila, když se narodila Terezka. Vojtěch má ještě bratra a sestru a tchyně, která vychovala tři děti, považovala svou povinnost za splněnou. Respektovali jsme její postoj a nežádali o pomoc. Vídala vnoučata párkrát do roka: přijela na hodinu, přivezla bonbóny a odjela. Nesoudila jsem ji – dvě děti jsou vyčerpávající, natož tři. Její odtažitost však stejně bolela.
Před čtyřmi lety Jaroslava Nováková odešla do důchodu. “Konečně budu žít podle svého!” oznámila. Její dny se zaplnily návštěvami bazénu, výlety za přáteli, divadly a lázněmi. Užívala si života, ale důchod nestačil na její choutky. Děti jí pomáhaly penězi, ačkoli každý měl své starosti. Vojtěchova sestra peníze odmítala dávat, odvolávala se na své těžkosti. Bratr občas poslal menší částku. My s Vojtěchem jsme, dokud jsme spláceli hypotéku, pomáhali tchyni spíše skutky: vozili nákupy, opravovali kohoutek, vozili ji na úřady. Peněz nežádala, věděla o našem dluhu.
Ale jakmile byla hypotéka splacena, tchyně začala mluvit o rekonstrukci. “V mém bytě je potřeba čerstvý vzhled! Je čas vyměnit tapety, podlahy, sanitku,” prohlásila. Její byt vypadal docela slušně, ale Jaroslava Nováková tvrdila, že rekonstrukce je nutná každých pět let. Náš vlastní byt, kde jsme od koupě nic neopravovali, potřeboval obnovu mnohem víc. Tchyně však neslyšela. Její přání byla důležitější a čekala, že zaplatíme její “modernizaci”.
O cestě jsme tchyni neřekli. Proč? Nemáme zvířata ani květiny, děti byly s námi. Nejsme zvyklí účtovat o svých plánech. U jezera však Vojtěchovi náhle zavolala a žádala pomoc s nějakými záležitostmi. “Mami, jsme u jezera, teď nemůžu,” odpověděl. Tchyně, zvyklá, že jezdíme jen k mým rodičům, se divila: “Kdy se vrátíte?” Když uslyšela, že za pár týdnů, požádala Vojtěcha, aby přijel na víkend. “Vždyť nejsme u rodičů, jsme u jezera!” zasmál se. Chladně odpověděla: “Chápu,” a zavěsila.
Po návratu domů jsme čelili její zuřivosti. Ten samý den k nám vtrhla: “Jak jste mohli! Ani jste mi neřekli, že jedete!” Vojtěch zůstal v šoku: “Mami, co jsme měli říkat? Jeli jsme na dovolenou. Ty nám také neříkáš, kam jezdíš.” Tchyně vybuchla: “Kde máte peníze na jezero, když na rekonstrukci mého bytu nic není?” Vojtěch neudržel nervy: “Mami, já se nemíchám do tvých výdajů na lázně. Proč si my nemůžeme dovolit dovolenou?” Odfrkla si: “NezvDodnes čekáme, jestli se její hněv rozpustí jako ranní mlha nad Vltavou.
