V malém městečku u řeky Vltavy, kde se vůně vody mísí s křikem racků, jsem já, Alena, potkala svou první lásku ještě na základní škole. Jmenoval se Tomáš a tehdy chodil s mojí kamarádkou. Ani jsem si o něm netroufla snít, a on očividně nezaujatě přehlížel mou existenci. Naše cesty se rozešly a já na něj zapomněla, dokud nás osud znovu nespojil v Praze, kde jsme oba studovali na univerzitě.
“Aleno, pořád jsi tak krásná,” usmál se Tomáš, když jsme se náhodou potkali v kavárně. Jeho slova rozbušila mé srdce.
“A ty pořád takový žvanil,” zasmála jsem se, cítíc, jak mezi námi přeskočila jiskra.
“Vzpomínáš, jak jsem se ti líbil?” mrkl na mě.
“Třeba jsi mi nebyl úplně lhostejný,” přiznala jsem, ale rychle změnila téma.
Celý večer jsme povídali, smáli se a vzpomínali na školní léta. Tomáš mě doprovodil na kolej a v následujících dnech jsme se ještě párkrát sešli. Pak ale zmizel, jako by se do země propadl. Dokončila jsem studia, vrátila se do rodného města a našla si dobrou práci v místní firmě. Život plynul klidně, dokud jsem ho znovu nepotkala.
Byl to slunečný den na nábřeží. Tomáš, v lehké košili a s kytarou přes rameno, šel s kamarády, očividně něco oslavoval. Jeho oči zazářily, když mě spatřil.
“Aleno, koho to vidím!” zvolal a objal mě tak pevně, že se mi téměř zastavil dech.
“Co je za veselí takhle dopoledne?” podivila jsem se.
“Jen si užíváme život,” lehkomyslně odpověděl.
Pokrčila jsem rameny a šla dál, ale večer stál Tomáš přede dveřmi mého domu s kyticí květin. Neznal číslo bytu, tak prostě čekal, jestli vyjdu. Jeho návštěva mě zaskočila.
“Vyděsil jsi mě!” zasmála jsem se, přijímajíc květiny.
“Tak hrozný jsem?” ušklíbl se.
Zajeli jsme do obchodu a doma jsme uspořádali příjemný večer s vínem a svíčkami. Tomáš se na mě díval, jako bych byla středem jeho vesmíru.
“Pořád na tebe myslím,” přiznal, zvedaje sklenici.
“Přestaň, nezačínej,” mávla jsem rukou, ale jeho slova mě hřála u srdce.
“Není to osud, že se potkáváme?” naléhal.
“Ach, prosím tě,” usmála jsem se, ale uvnitř jsem cítila, že má pravdu.
Povídali jsme si do noci a já mu navrhla, aby zůstal – ne jako milenec, ale jen aby nemusel v noci domů. Ráno jsem odešla do práce a nechala mu vzkaz s klíči. Když jsem šla ulicí, narazila jsem na jeho matku, Zdenku. Od školy jsem ji neviděla, a teď, jako naschvál, jsme se potkaly.
“Dobrý den, Aleno,” přikývla. “Neviděla jsi mého tuláka?”
“Viděla,” odpověděla jsem s nepříjemným pocitem.
“Opilý?” zamračila se.
“Ne, všechno v pořádku,” zabručela jsem a rychle odešla.
O rok později jsme se s Tomášem vzali. Před svatbou byla jeho matka samý úsměv: děkovala mi, že jsem „vzala jejího syna do parády“, pomohla mu najít práci a odradila od flámování. Myslela jsem, že se staneme opravdovou rodinou. Jenže jakmile jsme oznámili zásnuby, Zdenka se změnila v mého úhlavního nepřítele. Její vztah ke mně se obrátil, jako bych jí syna ukradla.
Ani Tomáš nebyl ten, za koho jsem ho měla. První rok manželství byl jako pohádka, ale pak se uvolnil. Začal pít, hrubnout a občas i zvednout ruku. Jeho matka jen přilévala olej do ohně.
“Bije tě? Tak tě má rád, co fňukáš?” otráveně pronesla.
Trpěla jsem a bolest zaháněla. Dokonce i má matka mě přesvědčovala, abych manželství nezničila, a já mlčela, styděla jsem se přiznat kamarádkám, jakého muže jsem si vybrala. Život se změnil v noční můru: bála jsem se chodit domů, ale jinam jsem neměla kam jít.
Jednoho dne, když jsem šla po ulici, zaslechla jsem známý hlas:
“Aleno!” To byl Daniel, můj starý známý, kdysi soused.
“Ahoj,” slabě jsem se usmála, cítíc, jak mi do očí vstupují slzy.
“Vypadáš, jako bys nebyla ve své kůži,” poznamenal, přibližuje se.
“Všechno je v pořádku,” zalhala jsem.
“Pojď, promluvíme si,” navrhl a ukázal na své auto.
Souhlasila jsem – cokoliv bylo lepší než jít domů. Daniel vytáhl láhev vína, ovoce a odjeli jsme k řece. Seděli jsme na břehu, já se napila a najednou ze mě všechno vypadlo. Řekla jsem mu všechno: o Tomášovi, o jeho matce, o své bolesti. Daniel mlčky poslouchal, pak jemně odhrnul pramen vlasů z mého obličeje a objal mě.
“S tebou je mi tak klidně,” vydechla jsem.
“Chci být s tebou, Aleno,” řekl najednou. “Vždycky jsem to chtěl, ale ty jsi byla buď s Tomášem, nebo jsi se vdávala.”
Políbil mě a já ho nezastavila. V tu chvíli mi došlo, že si zasloužím víc než život ve strachu. Daniel mě odvezl domů a domluvili jsme se, že se uvidíme zítra. Ale když jsem vystoupila z auta, ztuhla jsem: na lavičce seděla Zdenka s jedovatým úšklebkem.
“Chycená, holčičko!” ukázala na mě prstem. “Vždycky jsem věděla, že pro mého syna nejsi dost dobrá!”
Doma už všechno řekla Tomášovi a ukázala fotky, které stihla pořídit. Díval se na mě a v jeho očích byl vztek i bolest.
“Je to pravda?” zeptal se.
“Ano,” odpověděla jsem bez hnutí. “Odejděte. Ty i tvá matka. Tohle je můj dům.”
Sebrala jsem jeho věci a vynesla je za dveře. Odešli bez jediného slova. Následující den jsem podala žádost o rozvod a cítila, jak ze mě padá tíha. Teď jsem šťastná, jako nikdy předtím. Vedle mě je Daniel – člověk, který mě miluje a váží si mě. A tchýně, která si přála náš rozvod, mi nevědomky darovalaTeď, když konečně žiju podle svých představ, chápu, že všechno zlé bylo k něčemu dobré.