V poklidném městečku Olomouci, ve svém útulném bytě u řeky Moravy, žili Jana a její manžel Petr docela spokojeně, dokud se do jejich života nevmísila jedna mazaná tchýně. Jejich příběh je o tom, jak dobrá vůle může lehce přerůst v zkoušku trpě a rodinných vztahů.
Po svatbě si Jana s Petrem brzy pořídili vlastní bydlení. Jejich děti už dávno vyrostly, založily vlastní rodiny, a tak manželé zůstali sami ve svém prostorném bytě. Když si Jana uvědomila, jak těžké musí být pro tchýni, Evu Janouškovou, žít v prázdném bytě, pozvali ji k sobě.
„Není to přece cizí člověk,“ přesvědčovala Jana Petra. „A navíc nám pomůže s domácností.“
Eva Janoušková si často stěžovala, jak je v prázdném bytě smutno, hlavně v noci, když ticho přehluší všechno ostatní. Jana jí dveře otevřela bez rozmýšlení – věřila, že to rodině jen prospěje.
Zpočátku všechno klapalo. Tchýně s nadšením přebírala domácí práce: s Janou uklízely, vařily, vyměňovaly si recepty. Jana měla pocit, že jejich vztah stojí na vzájemném porozumění. Eva vypadala vděčně a v domě panovala pohoda.
Díky tchýninu přičinění měla Jana víc času pro sebe. Vrátila se ke svému koníčku – pletení na zakázku.
„No, nejsou to miliony, ale pro rodinný rozpočet každá koruna dobrá,“ chlubila se kamarádkám a ukazovala své výtvory.
Upletené svetry pro tchýni nosila Eva s neskrývanou pýchou a chlubila se jimi před sousedkami. Dva roky spolu žili bez hádek a Jana začínala věřit, že našla ideální rovnováhu.
Jenže pak se něco pokazilo. Jana si všimla, že se tchýně začala vyhýbat domácím povinnostem. Neodmítala přímo, ale nádobí zůstávalo špinavé, podlaha neumytá a večeře nevařená. Jana, přicházející z práce, trávila večery doháněním, co tchýně zanedbala.
„Snažím si rozvrhnout čas,“ povzdychla si Jana. „Chci stíhat domácnost i zakázky, ale kvůli tchýni se všechno hroutí. Zákazníci jsou nespokojení, nestíhám termíny.“
Její koníček, který jí přinášel radost i peníze, byl najednou ohrožený. Jana neměla domácí práce moc v lásce, ale ještě víc ji trápilo, když kvůli nim zklamala zákazníky. Čas na pletení utíkal jako písek v hodinách a únava rostla jako dluh.
Rozhodla se promluvit si s tchýní. Opatrně jí vysvětlila, že potřebuje její pomoc jako dřív. Eva Janoušková však udělala, jako by nerozuměla.
„Vždyť já dělám všechno!“ rozhořčila se. „Co ti ještě mám dokazovat?“
Jana navrhla, aby si úkoly jasně rozdělily – vzala by domácnost na sebe, aby nemusela spoléhat na tchýni. Jenže místo pochopení přišlo uražené mlčení. Eva se jako dítě, kterému sebrali hračku, šla stěžovat Petrovi.
„Jana mě uráží!“ naříkala. „Snažím se, a ona pořád něco chce!“
Petr nechápavě hleděl na manželku:
„Co se děje? Proč se na mámu tak zlobíš?“
Jana se snažila vysvětlit, ale tchýně z toho udělala hru. Střídavě „trpěla“ bolestmi srdce a slabostí, jen aby se pak zázračně „uzdravila“, když se jí to hodilo. Jana se cítila jako v pasti – pokaždé, když na Evu spolehla, všechno se opakovalo.
„Přestala jsem na ni spoléhat,“ přiznala Jana. „Plánuju všechno sama, jako by tu nebyla. Jenže zakázek ubylo, zákazníci odcházejí. A to nás všechny bolí, protože peníze z pletení jsme měli v rozpočtu.“
Kupodivu, jakmile příjmy klesly, Eva Janoušková se najednou znovu dala do práce. Nádobí zářilo, podlaha leskla a na stole voněla večeře. Jana tušila, že tchýně jen manipuluje, aby získala pozornost.
„Možná je jí smutno?“ dumala Jana. „Snažíme se s ní trávit čas, chodíme na procházky, navštěvujeme přátele. Ale jakmile přijmu novou zakázku, hned je zase ‚nemocná‘.“
Teď stojí Jana před rozhodnutím. Tchýně zase pomáhá – může vzít více zakázek. Ale co když se vše zopakuje? Zase nestíhání, nespokojení zákazníci a Petrův nespokojený pohled?
„Nevím, co dělat,“ zašeptala Jana, hledíc na nedopletený svetr. „Když odmítnu zakázky, přijdeme o peníze. Ale když jí znovu uvěřím, a ona začne znovu své hry, nezvládnu to.“
Co má Jana dělat? Odpustit tchýni její manipulace a riskovat? Nebo vzít vše do svých rukou a obětovat koníček? Možná jen přehání a Eva jen potřebuje péči? Anebo je to všechno jen hra, v které Jana vždycky prohraje?