Tahle válka už trvá šest let, od samého začátku jejich manželství. Alena a Jakub mají syna, čtyřletého Honzíka, ale ani jeho prarodiče neuznávají. Neberou ho do náručí, nevolají, aby se zeptali, jak se vnukovi daří. Alena nechápala, čím si takové zacházení zasloužila. Nikdy nedala důvod – nebyla hrubá, nehádala se, snažila se být zdvořilá. Ale důvod byl hlubší – Jakub si ji vzal, a ne tu dívku, kterou si tchyně přála mít za snachu.
Ta dívka se jmenovala Tereza. Marie Václavovna neustále opakovala, jak je chytrá, krásná, dcera zámožných rodičů. „Taková by byla opravdovou manželkou pro mého syna!“ říkala, nestydíc se před Alenou. Příbuzní manžela souhlasili: „Ty, Aleno, bys Tereze ani nestála za boty.“ Alena, která vyrostla v obyčejné rodině v malém městečku u Brna, se cítila ponížená. Její skromný původ byl pro tchyni důvodem k nekonečnému posměchu.
Jakub jako by tu šikanu nevnímal. „Nevšímaj si toho,“ říkal, „jen si vymýšlejí.“ Ale pro Alenu jeho slova hřměla jako zrada. Jak může nevidět, když jeho ženu veřejně urážejí? V poslední době jezdil k rodičům čím dál častěji sám, vracel se až dlouho po půlnoci. „Rodinné záležitosti,“ mávl rukou, vyhýbaje se jejímu pohledu. Alena cítila, jak mezi nimi roste zeď, a její trpělivost den ode dne mizela.
Příbuzní Jakuba k nim nechodili, i když je Alena zvala, snažila se navázat kontakt. Nepřáli jí k narozeninám – ani hovorem, ani zprávou. Na rodinné oslavy zvali jen Jakuba, zdůrazňujíce: „Tohle není pro cizí.“ Alenu, kterou nikdy nepřijali do rodiny, to drtilo. Srdce jí pukalo, když Honzík, její syn, ptal: „Proč se se mnou babička nechce hrát?“ Nevěděla, co odpovědět, jen ho tiskla k sobě a skrývala slzy.
Situace se stávala nesnesitelnou. Alena častěji uvažovala o rozvodu. Jakub ji nechránil, nepostavil se rodičům. Poslušně kráčel za matkou, jako by její slovo bylo zákonem. Alena se cítila osamělá ve vlastním manželství a ta bolest ji vnitřně ničila. „Pokud se za mě nepostaví, nemůžu tak dál žít,“ přemýšlela, když pozorovala spícího Honzíka.
Silvestr se stal poslední kapkou. Rozhodla se: pokud Jakub zase odjede k rodičům a nechá ji s Honzíkem samotné, sbalí věci a navždy odejde. „Nenechám si už šlapat po pokoře,“ opakovala si, ale v hloubi duše doufala, že si ji muž vybere i se synem.
Před svátkem byl Jakub jako vždy vyhýbavý. „Ještě nevím, jak to bude,“ zamumlal, nedívaje se na ni. Alena mlčela, ale její rozhodnutí sílilo. Představovala si, jak balí kufry, jak odjíždí s Honzíkem k sestře do Českých Budějovic, kde ji vždycky vítali s otevřenou náručí. Tam na ni nikdo nehleděl svrchu, nenazýval ji cizí.
Večer, den před Silvestrem, se Jakub vrátil pozdě. „Mámě není dobře, musím k nim zajíždět,“ řekl, nekoukaje na ženu. Alena cítila, jak se jí uvnitř všechno zhroutilo. „A co my?“ zeptala se tiše. „Honzík a já zase nejsme v pořádku?“ Jakub mlčel, a to mlčení pro ni bylo rozsudkem.
V noci, zatímco muž spal, seděla Alena v kuchyni a dívala se na blikající vánoční světýlka za oknem. Myšlenky se jí míhaly, ale jedno bylo jasné – už nemůže žít v tom pekle. Ráno, když se Jakub chystal k rodičům, tiše skládala věci do tašek. „Kam jdeš?“ podivil se, když uviděl kufr. „Odcházím,“ klidně odpověděla, upřeně se mu dívala do očí. „Už mě unavuje být ve vaší rodině cizí. Pokud nás s Honzíkem neochráníš ty, udělám to já.“
Jakub ztuhl, jeho tvář zbledla. „Aleno, počkej, promluvíme si,“ začal, ale ona už vzala syna za ruku a mířila ke dveřím. „Udělal jsi svou volbu,“ hodila na cestu. Dveře se za ní zabouchly a zůstalo ticho.
Alena s Honzíkem odjela k sestře. Zpočátku to bylo těžké – bolest z manželovy zrady a lhostejnosti jeho rodiny neustupovala. Ale sestra a její rodina je obklopili péčí, a postupně se Aleně začalo dýchat lépe. Našla si novou práci, pronajala byt a přihlásila Honzíka do školky. Život se pomalu narovnával.
Po půl roce za ní přijel Jakub. „Měl jsem chybu,“ řekl, sklopiv pohled. „Máma na mě tlačila a já nenašel sílu ji zastavit. Chci naši rodinu zpátky.“ Alena se na něj dívala, ale v srdci už nebylo bývalé teplo. „Zradil jsi nás,“ odpověděla tiše. „Nemůžu ti věřit.“ Jakub odešel a ona, objímajíc syna, pochopila – udělala správné rozhodnutí. Její nový život byl těžký, ale neměla v něm místo ponížení. Poprvé za léta se cítila svobodná.