Tchyně netrpělivě čekala, až její dědeček konečně zemře. Doufala v byt, ale starý pán měl už dávno svůj vlastní plán.

Dobré zprávy

Už deset let jsem se staral o dědečka mé manželky. Bydleli jsme s našimi dětmi v pronajatém bytě v Brně. Švagrová, Iveta, tehdy žila v dědečkově bytě v centru města. Ze strany rodiny o něj nikdo moc nestál tchyně ani ostatní vnoučata. Můj život neprobíhal nijak zářně nikdy jsem nedostudoval vysokou školu, protože jsme měli brzo děti a kariéru jsem si také nevybudoval.

Každý den byl jeden jako druhý: balancoval jsem mezi péčí o dědečka a výchovou dětí.

Manželce vadilo napjaté ovzduší doma, a tak často utíkala na večírky nebo k přátelům. Ostatní muži ji moc nezajímali měla děti, neměli jsme vlastní byt proto se vždycky vrátila zpátky domů. Vždycky jsem jí to odpustil, i když jsem k ní už necítil to, co dřív. Všechno jsem tiše snášel, hlavně kvůli dětem a také kvůli dědečkovi. Iveta k nám chodila málokdy a to jen tehdy, když si přišla říct o důchod nebo si postěžovat na finance. No, že by na tom byla špatně, to bych zase neřekl. Nemuseli platit nájem, klidně jezdili i na dovolené do zahraničí.

Před pěti lety mi dědeček odkázal byt: Stal ses mi dražším než všichni mí příbuzní dohromady. Tvůj syn je slaboch, byt by stejně přenechal matce nebo sestře. Tak ať v něm bydlí tvoje děti, tedy moji pravnoučata. Je to odměna za tu péči, abys mě jednou neproklínal za to, že jsi kvůli mně promarnil život.

O tom ale nikdo z rodiny nevěděl. Když na tom byl dědeček špatně, najednou ho začaly navštěvovat i dcera a vnučka. Najednou se objevila péče. Ale dědeček nebyl hloupý, hned mu došlo, proč to dělají.

Po jeho smrti proběhlo dědické řízení. Tchyně spolu s Ivetou hned přesvědčily moji ženu, aby právo na byt přenechala, když v něm už Iveta žije. Souhlasila, ale nikdo netušil, co je v závěti.

Den po pohřbu si moje žena začala balit kufry a řekla mi, že má někoho jiného a že u mě byla jen kvůli péči o dědečka. Odešla a já měl pocit, že ze mě spadla obrovská tíha. Jakmile se rodina dozvěděla, co je v závěti, začali vyhrožovat a rozpoutali hotovou válku.

Poslouchej, nikdy ten byt nedostaneš! Nechápu, jak ses staral o dědečka, čím jsi ho oblbnul, že ti všechno odkázal, ale vlastní bydlení nedostaneš! Jsi podvodník a ukážeme ti to u soudu. Nech už naši dceru s dětmi, teď má konečně nového a slušného chlapa.

Víš, co jsem zjistil? Že si vás všechny konečně můžu dovolit poslat někam hodně daleko. Takže: zmizte mi z očí!

Jejich slova mě vůbec nezranila. Věřím, že teď už budu žít normální život, mám práci, s dětmi jsme ve vlastním a co je nejdůležitější už se nemusím stýkat s touhle rodinou.

Z toho všeho jsem pochopil, že člověk musí věřit hlavně sám v sebe a někdy někoho pustit k vodě, i když je to těžké.

Rate article
Add a comment