Tchyně málem zabila mého syna svými „pečlivými“ metodami. A můj manžel jen pokrčil rameny…
Nevím, jak to vysvětlit Valentýně Pavlovně, mé tchyni, ale zdá se, že vůbec nechápe, že její slepá „láska“ a domácí medicína mohou stát naše dítě život. Ano, máme s ní společný cíl — vychovat zdravého, šťastného vnuka. Jenže její způsoby mění můj život v noční můru a mého syna v pokusného králíka.
Všechno začalo, když začal chodit do školky. Právě mu byly tři roky, a jako to často bývá, začal skoro každý týden stonat. Dva dny ve školce — a znovu horečka, rýma, kašel, plané neštovice… Po mateřské jsem se vrátila do práce v pojišťovně, a tam nikdo nedělal žádné ústupky. Nemocenské je tvoje osobní starost. Musela jsem požádat o pomoc tchyni. Bydlí blízko, je v důchodu, a nadšeně souhlasila.
Ale rychle se ukázalo, že Valentýna Pavlovna v medicíně nerozumí vůbec nic, a přesto si myslí, že ví všechno. Začala „léčit“ Vojtěcha sama: sirupy, kapky, tabletky — všechno podle rady sousedky nebo z televizního pořadu. Nechávala jsem instrukce: co, kdy a v jakém dávkování. Ale tchyně mé poznámky prostě ignorovala. A já mlčela. Protože jsem nemohla nechat syna samotného, a neměla jsem na koho jiného se obrátit.
Mlčela jsem, dokud jednoho dne Vojtěcha nezačalo dusit. Přišla jsem z práce dřív — intuice, osud, nevím. Už mu otékal obličej, oči byly červené, rty namodralé. Okamžitě mi došlo — alergie. V lednici jsem našla ampulku dexamethasonu, kterou jsem schovávala pro případ nouze, a píchla mu injekci. Za půl hodiny syn začal znovu dýchat.
Málem jsem zešílela. A pak jsem otevřela tchynin lékárničku — a všechno bylo jasné. Dala dítěti zároveň sirup proti kašli, kapky „na posílení imunity“ a ještě nějaké barevné dražé, které jí „doporučila sousedka ze šestého patra“. Právě ty „imunitní kapky“ způsobily tu děsivou reakci.
Už jsem nemohla mlčet.
„Valentýno Pavlovno, prosím vás, nedávejte Vojtěchovi nic, co jsem neschválila. Všechny potřebné léky nechávám, podepisuji, vysvětluji. Mohl umřít!“
„Mařenko, no tak… Chtěla jsem jen, aby byl co nejdřív zdravý. A co je na tom — kašel a rýma. Dala jsem mu sirup, kapky…“
„Ty kapky ho mohly zabít! Proč jste nevolala sanitku?!“
„No, sanitka… Co když zbytečně? A ty jsi přišla včas, všechno dobře dopadlo. Copak z lásky někdo umřel?..“
V tu chvíli vešel do bytu manžel.
„O co tady jde?“
Tchyně s předstíranou urážkou:
„Tvá žena říká, že se špatně starám o Vojtěcha. Asi si ho teď bude hlídat sama.“
„Mařeno, proč jsi na ni taková?“ vmísil se Roman. „Máma nám pomáhá: vaří, hlídá dítě. Proč na ni křičíš?“
„Víš, že kvůli její ‚pomoci‘ Vojtěch málem zemřel? Že ho nakrmila tak, že dostal strašnou alergickou reakci? Kdybych přišla později, už bychom ho nezachránili.“
„Ale vždyť všechno dobře dopadlo! Máma už léky dávat nebude, že ano, mami?“
„Samozřejmě. Vždyť jsem jen chtěla to nejlepší…“
A pak to prohlásil, jako by usekl:
„Tak dost. Pojďte večeřet, mám hlad.“
Chtělo se mi křičet. Ale mlčela jsem. A když Valentýna Pavlovna odešla, zkusila jsem promluvit s Romanem.
„Vůbec jsi pochopil, co se stalo? Viděl jsi, v jakém stavu byl tvůj syn?“
„Viděl. Ale máma slíbila, že už to nebude.“
„Slíbila… A co když mu zítra dá něco jiného?“
„Ty přece víš, že má Vojtěcha ráda. Co mám jako dělat? Najmout chůvu?“
„Ano!“
„Takže mojí mámě nevěříš, ale cizí ženě ano?“
„Po tom, co jsem viděla — ano. Protože cizí chůva alespoň nebude experimentovat s léky. Začnu hledat. A kdybys sám viděl, jak se dusil, pochopil bys mě.“
V noci jsem nemohla usnout. Pořád se mi zdálo, že Vojtěch znovu modrá, a já nestíhám. Uvízla jsem ve výtahu, a on je tam sám, jen s „pečlivou“ babičkou a hrstí pilulek.
Ráno jsem otevřela notebook a začala hledat chůvu. Možná bude cizí, ale určitě ji naučím následovat instrukce. A hlavně — nebude mi tajit, čím nakrmila mé dítě.
Možná tchyně chtěla jen to nejlepší. Ale příliš často vede cesta na jednotku intenzivní péče právě takovými úmysly.