Tchýně málem zabila mého syna svou „starostlivou“ péčí. A manžel jen pokrčil rameny…
Nevím, jak to mám vysvětlit Valentýně Čapkové, svojí tchýni, ale ona zřejmě vůbec nechápe, že její slepá „láska“ a domácí léčitelství mohou stát naše dítě život. Ano, obě v podstatě chceme totéž — zdravého, šťastného vnoučka. Jenže její metody čím dál víc mění můj život v noční můru a mého syna v pokusného králíka.
Všechno začalo, když Jakub začal chodit do školky. Bylo mu sotva tři roky, a jak už to tak bývá, skoro každý týden něco chytil. Dva dny mezi dětmi — a hned teplota, rýma, kašel, neštovice… Po mateřské jsem se vrátila do práce v pojišťovně a tam nikdo na žádné úlevy nebere ohled. Nemocenské je tvůj osobní problém. Musela jsem požádat o pomoc tchýni. Bydlí kousek od nás, je v důchodu, tak souhlasila s radostí.
Jenže brzy se ukázalo, že Valentýna Čapková v medicíně nerozumí ani zbla, a přesto si myslí, že ví všechno. Začala „léčit“ Kubu po svém: sirupy, kapky, tabletky — všechno podle rady sousedky nebo z pořadu v televizi. Nechávala jsem jí instrakce: co, kdy a v jakém množství. Ale tchýně mé poznámky prostě ignorovala. A já mlčela. Protože jsem nemohla nechat syna samotného a nikoho jiného požádat jsem nemohla.
Mlčela jsem, dokud jednou Jakuba nezačalo dusit. Přišla jsem z práce dřív — intuice, osud, kdo ví. Už mu otékal obličej, oči byly podebrané, rty modraly. Okamžitě mi došlo — alergie. V lednici jsem měla ampulku s dexametazonem na nouzový případ, píchla jsem mu ho. Za půl hodiny syn zase dýchal.
Málem jsem se zbláznila. A pak jsem otevřela tchýninu lékárničku — a všechno bylo jasné. Dala dítěti zároveň sirup proti kašli, kapky „na posílení imunity“ a ještě nějaké barevné dražé, které jí „doporučila sousedka ze šestého patra“. Právě ty „imunitní kapky“ způsobily tu děsivou reakci.
Už jsem nemohla mlčet.
„Valentýno Čapková, prosím vás, nedávejte Kubovi nic, co jsem neschválila. Všechny potřebné léky nechávám připravené, podepsané, vysvětluju. Mohl umřít!“
„Maruško, no tak… Chtěla jsem, aby byl brzo zdravý. A co je to za problém — kašel a rýma. Sirupek, kapky…“
„Ty kapky ho mohly zabít! Proč jste nevolala sanitku?!“
„No, sanitka… Co když zbytečně? A ty jsi přece přišla včas, všechno dopadlo dobře. Copak někdo umřel z lásky?“
V tom přišel manžel.
„Co tady máte za přestřelku?“
Tchýně s nafouknutou urazkou:
„Tvoje žena tvrdí, že se o Kubu starám špatně. Asi si ho bude hlídat sama.“
„Máňo, no tak proč to takhle?“ vmísil se Vojta. „Mamka nám přece pomáhá: vaří, hlídá. Proč na ni ječíš?“
„A víš, že kvůli její ‚pomoci‘ Kubu málem zabila? Že mu dala takové věci, že měl strašnou alergickou reakci? Kdybych přišla později, už bychom ho nezachránili.“
„No tak, stejně to dobře dopadlo! Mamka už žádné léky dávat nebude, žejo, mami?“
„Samozřejmě. Vždyť já to myslela dobře…“
A pak to z něj vypadlo:
„Tak dost. Pojďte večeřet, mám hlad.“
Chtělo se mi křičet. Ale mlčela jsem. A když Valentýna Čapková odešla, zkusila jsem to s Vojtou ještě jednou.
„Vůbec jsi pochopil, co se stalo? Viděl jsi, v jakém stavu byl tvůj syn?“
„Viděl. Ale mamka přece slíbila, že už to neudělá.“
„Slibila… A kdo zaručí, že zítra mu nedá něco jiného?“
„Ty ji přece znáš, Kubu miluje. Co mám jako dělat? Najmout chůvu?“
„Ano!“
„Takže mojí mámě nevěříš, ale cizí ženské ano?“
„Po tom, co jsem viděla — ano. Protože cizí chůva aspoň nebude experimentovat s léky. Začnu hledat. A kdybys sám viděl, jak se dusil, pochopil bys mě.“
V noci jsem nemohla usnout. Pořád se mi zdálo, že Jakub zase modrá a já nestíhám. Uvízla jsem ve výtahu, a on tam sám, a vedle něj jen „pečlivá“ babička s hrstí prášků.
Ráno jsem otevřela notebook a začala hledat chůvu. Možná bude cizí, ale určitě ji naučím dodržovat instrukce. A hlavně — nebude mi tajit, čím nakrmila moje dítě.
Možná to tchýně myslela dobře. Jenže cesta na JIP je často dlážděná přesně takovými dobrými úmysly.