Tak poslyš, když moje tchýně, Vlasta Nováková, oznámila, že se stěhuje ke své mámě, babičce Anně, na vesnici a nám s Honzou nechává jejich dům, málem jsem z radostí vyskočila. Vlastní dům! Prostorný, se zahradou, verandou, kde bychom mohli vychovávat děti a pořádat grilovačky o víkendech – to je prostě sen! Hned jsme si s Honzou představovali, jak zařizujeme pokoje, malujeme stěny a zveme kamarády na oslavu. Jenže jak se ukázalo, Vlasta Nováková nemá v plánu nikde dlouho sedět. Pořád se vrací, převrací náš dům vzhůru nohama a já už fakt nevím, co s tím. Tchýně je sice energická žena, ale její zvyky a neustálé návštěvy mění náš sen v nekonečný cirkus.
Začalo to před půl rokem. Vlasta, které je mimochodem přes šedesát, najednou rozhodla, že chce být blíž své mámě, babičce Anně, jíž je, jen tak mimochodem, pětaosmdesát. “Musím mámu podporovat,” prohlásila. “A vám mladým se ten dům bude hodit.” My s Honzou jsme byli nadšení. Dům je velký, solidní, se zahrádkou a dokonce se starou jabloní. Hned jsme plánovali rekonstrukci, snili o dětském pokoji pro našeho syna a pracovně pro Honzu. Vlasta si sbalila věci, nechala nám půlku nábytku a odjela do vesnice, která je tři hodiny cesty. Tehdy jsem si řekla: “Tak teď budeme žít!” Jak jsem se mýlila.
Už po dvou týdnech se tchýně objevila na prahu. “Stýskalo se mi po městě!” oznámila a dovlekla obrovský kufr. Já, naivní, myslela, že přijela na víkend. Ale kdepak – Vlasta zůstala na měsíc. A za ten měsíc přestěhovala v obýváku všechno možné, protože “to má lepší energii”, přesadila moje květiny, protože je prý “špatně zalévám”, a dokonce začala vařit obědy, před kterými se teď Honza schovává. Její specialita – polévka s tolik cibulí, že se člověku slzí oči, jen když vejde do kuchyně. Zkoušela jsem naznačit, že máme své zvyky, ale jen mávla rukou: “Martino, ty jsi mladá, ještě se naučíš vést domácnost!”
A pak už jsem to nevydržela. “Vlasto,” povídám, “jsme vděční za dům, ale teď je to náš dům, nechte nás žít po svém.” A ona na to: “Ale Martino, nefňukej, vždyť to dělám pro vás!” A odjela zpátky na vesnici. Nadýchla jsem si, myslela jsem, že to byl jednorázový nájezd. Ale kdeže.
Od té doby se tchýně pořád vrací a nemůže si odpustit zásahy. Přijíždí bez varování, někdy na pár dní, jindy na týdny. A pokaždé je to jako tornádo. Jednou rozhodne, že zahrada je “zanedbaná”, a začne rýt záhony, přitom vytrhá moje růže, protože jsou “k ničemu”. Podruhé vyhlásí generální úklid a vyhodí moje staré časopisy, které jsem, mimochodem, sbírala. Jednou dokonce přitáhla z vesnice starou komodu s tím, že je to “rodinný poklad”, a postavila ji doprostřed obýváku. Honza se jen směje: “Mami, ty jsi jako interiérová designérka!” Ale já se nesměju. Už jsem na hraně.
Nejvtipnější je, že na vesnici má Vlasta všechno v pořádku. Babička Anna je i ve svém věku čilá – sama okopává záhony, dojí kozy a ještě si povídá s sousedkami na lavičce. Ale tchýně tvrdí, že je tam “nuda” a že “musí kontrolovat, jak si vedeme”. Kontrolovat! Ani nemluvím o tom, jak mě učí vychovávat syna. “Martino, jsi moc měkká, musí pomáhat v domácnosti!” říká, ale sama ho rozmazluje sladkostmi a odpoledne mu pouští pohádky až do noci. Už nevím, jak jí vysvětlit, že chceme být pány ve vlastním domě.
Minulý týden jsem to nevydržela a promluvila si s Honzou. “Honzo,” povídám, “tvoje máma nás ničí. Nemůžeme ji poprosit, aby jezdila míň?” A on: “Martino, ona chce být užitečná. Vydrž, třeba si na vesnici zvykne.” Vydržet? Už jsem na pokraji sil! Vlasta nedávno oznámila, že přijede na celé léto, aby “pomohla na zahradě”. Představila jsem si tři měsíce její “pomoci” a málem dostala hysterák. A včera volala, že nám našla “ideálního psa” – nějakého chlupatého voříška, kterého našla ve vsi. “Potřebujete kamaráda!” tvrdí. Honza je nadšený, já vyděšená. Už tak máme “kamaráda” dost v podobě tchýně.
Už přemýšlím, jak to vyřešit. Třeba jí najít nějaký kroužek ve městě? Klidně pletení nebo tancování – hlavně aby měla program. Nebo jí koupit zájezd k moři? Protože brzo začnu snít o stěhování do ciziny. No dobrá, trochu přeháním, ale situace je vážně neúnosná. Honza slibuje, že s mámou promluví, ale vím, že jí je líto. A já mám zase lítost sama nad sebou a nad naším snem o klidném rodinném hnízdě.
Zajímalo by mě, jestli mají i ostatní takové tchýně. A jak to zvládají? Protože já už jsem skoro připravená napsat příručku “Jak přežít neutuchající tchýni”. Zatím se snažím ovládat a připomínat si, že dům je náš a Vlasta je jen host. Ale pokud doopravdy přiveze toho psa, asi začnu balit kufry. Nebo se aspoň schovám ve sklepě až do podzimu.