Dneska si musím postěžovat. Moje tchyně, Alžběta Nováková, nedokáže nikde v klidu sedět. Když nám oznámila, že se stěhuje ke svojí mámě, babičce Anežce, na venkov, a svůj dům předává nám s Honzou, málem jsem nadšením vyskočila. Vlastní dům! Prostorný, se zahradou, verandou, kde bychom mohli vychovávat děti a pořádat grilovačky o víkendech – to je přece sen! Hned jsme si s Honzou představovali, jak zařídíme pokoje, vymalujeme stěny a pozveme přátele na oslavu. Jenže jak se ukázalo, Alžběta Nováková nehodlá zůstat ani na vesnici, ani nikde jinde v klidu. Pořád se vrací, převrací náš dům vzhůru nohama a já už nevím, jak se s touhle pohromou vyrovnat. Tchyně je sice energická žena, ale její návyky a věčné návštěvy mění náš sen v nekonečný cirkus.
Všechno začalo před půl rokem. Alžběta, které je mimochodem přes šedesát, najednou rozhodla, že chce být blíž svojí mámě, babičce Anežce, jíž je, jen tak mimochodem, pětaosmdesát. “Musím mamince pomáhat,” prohlásila. “A vám, mladým, se dům bude hodit.” My s Honzou jsme byli nadšení. Dům je velký, pevný, se zahrádkou a dokonce starou jabloní. Hned jsme začali plánovat rekonstrukci, snili, jak uděláme dětský pokoj pro našeho syna a pracovnu pro Honzu. Alžběta sbalila věci, nechala nám polovinu nábytku a odjela do vesnice, která je tři hodiny cesty. Tehdy jsem si pomyslela: “Tak teď už si konečně žijeme!” Jak jsem se mýlila.
Po dvou týdnech se tchyně objevila na prahu. “Stýskalo se mi po městě!” oznámila a vlekla za sebou obrovský kufr. Já, naivní, myslela jsem, že přijela jen na víkend. Ale ne, Alžběta zůstala na měsíc. A za ten měsíc přestavěla celý obývák, protože “tak je to lepší pro energii”, přesadila moje květiny s tím, že je “špatně zalévám”, a dokonce začala vařit obědy, před kterými Honza teď utíká. Její specialita – polévka s tolika cibulí, že se vám z ní slzí oči, ještě než vejdete do kuchyně. Zkoušela jsem jemně naznačit, že máme své zvyky, ale jen mávla rukou: “Janičko, ty jsi mladá, musíš se ještě naučit hospodařit!”
Jednou jsem to nevydržela. “Alžběto,” říkám, “jsme vděční za dům, ale teď je to náš domov, nechte nás žít po svém.” A ona na to: “Ale Jani, nekecej, vždyť já vám jen chci pomoct!” A odjela zpátky na venkov. Oddychla jsem si, myslela jsem, že to byl jen jednorázový výpad. Jenže ouha.
Od té doby se tchyně neustále vrací a všude strká nos. Přijíždí bez varování, někdy na pár dní, jindy na týdny. A pokaždé je to jako hurikán. Jednou rozhodne, že naše zahrada “zpustla”, a začne rýt záhony, přitom vytrhává moje růže, protože “jsou k ničemu”. Jindy zase vyhlásí generální úklid a vyhodí mé staré časopisy, které jsem, mimochodem, sbírala. A jednou dokonce přitáhla z vesnice starou komodu s tím, že je to “rodinný poklad”, a postavila ji doprostřed obýváku. Honza se jen směje: “Mami, ty jsi jako interiérová designérka!” Ale mě už k smíchu není. Jsem na pokraji sil.
Nejvtipnější je, že na vesnici má Alžběta zřejmě všechno v pořádku. Babička Anežka, navzdory věku, je čilá – sama obdělává zahrádku, dojí kozy, dokonce si sedá s děvečkami na lavičku a drby. Ale tchyně tvrdí, že je jí tam “nuda” a že “musí kontrolovat, jak to zvládáme”. Kontrolovat! Nemluvě o tom, jak mě učí vychovávat syna. “Janičko, jsi na něj moc měkká, má pomáhat v domácnosti!” říká, zatímco ho rozmazluje sladkostmi a dovolí mu koukat na pohádky do půlnoci. Už nevím, jak jí vysvětlit, že chceme být pány ve vlastním domě.
Minulý týden jsem se s Honzou vážně pobavila. “Honzo,” povídám, “tvoje máma nás ničí. Co kdybys jí řekl, ať jezdí méně?” A on na to: “Jani, ona jen chce být užitečná. Vydrž, časem si zvykne.” Vydržet? Já už jsem na hraně! Alžběta nedávno oznámila, že chce přijet na celé léto, aby “pomohla se zahrádkou”. Představila jsem si tři měsíce její “pomoci” a málem jsem dostala záchvat. A včera volala, že nám našla “ideálního psa” – nějakého huňatého voříška, kterého našla na vesnici. “Potřebujete kamaráda!” tvrdí. Honza je nadšený, já zoufalá. Už tak máme dost “kamarádů”, hlavně v podobě tchyně.
Už přemýšlím, jak to vyřešit. Třeba jí navrhnout nějaký kroužek ve městě? Klidně vyšívání nebo tance – hlavně aby měla co dělat. Nebo jí koupit pobyt u moře? Protože brzy budu snít o stěhování do ciziny. Samozřejmě žertuju, ale situace se opravdu vymyká kontrole. Honza slibuje, že s mámou promluví, ale vím, že ji lituje. A já lituju sebe a náš sen o klidném rodinném hnízdě.
Zajímalo by mě, jestli mají ostatní taky takové tchyně. A jak to zvládají? Protože já už skoro přemýšlím o sepsání příručky “Jak přežít neutuchající tchyni”. Prozatím se jen snažím zachovat klid a připomínat si, že dům je náš a Alžběta jen host. Ale jestli opravdu přiveze toho psa, asi začnu balit kufry. Nebo se aspoň schovám ve sklepě do konce prázdnin.
Poučení na dnešek: Někdy i dobrý úmysl může být k zbláznění. A rodina – to je věčný boj mezi láskou a šílenstvím.
