Tchyně sama neví, co vlastně chce: jestli po nás touží, nebo nás nesnáší
Minulou dovolenou si asi budu pamatovat ještě dlouho. A ne proto, že by byla nabitá zážitky nebo pohádkově krásná. Ale protože její první část – návštěva u tchyně – se proměnila v opravdový test odolnosti. Bydlí v Plzni, my v okolí Prahy, a od svatby jsme se viděli jen jednou – když mě propouštěli z porodnice. Manžel k ní jezdil pár rTchyně sama neví, co vlastně chce: jestli po nás touží, nebo nás nesnáší.
Minulou dovolenou si asi budu pamatovat ještě dlouho. A ne proto, že by byla nabitá zážitky nebo pohádkově krásná. Ale protože její první část – návštěva u tchyně – se proměnila v opravdový test odolnosti. Bydlí v Plzni, my v okolí Prahy, a od svatby jsme se viděli jen jednou – když mě propouštěli z porodnice. Manžel k ní jezdil párkrát do roka na narozeniny, ale vždycky jen na den, bez přespání, a teď už dokonale chápu proč.
Její dvoupokojový byt sotva pojal jejich trojici – ji, manželova nevlastního otce a jeho dospělou dceru z prvního manželství. Proto nám vždycky říkala, že by nás ráda ubytovala, ale prostě není místo. Zároveň při každém telefonátu přísahala, jak jí chybí vnouče a jak lituje, že nejsme blíž. Manžel jednou navrhl, že si zajistíme hotel – tchyně se rozhořčila, prohlásila to za „ponížení“ a že „někam do neznáma“ nás přece nepustí.
Před pár lety se dcera nevlastního otce odstěhovala do Prahy, a tak se uvolnil pokoj – a tchyně nás začala horlivě zvat. Říkala: „Teď už určitě můžete přijet, Marušku chci vidět, budu z ní pukat štěstím!“ Dlouho jsme ladili dovolené, vybrali ten správný termín, a pak – jeli jsme, těšili se na vlídné přivítání. A nutno uznat, že uvítání bylo opravdu srdečné. Tchyně se vrhla na vnučku, zasypala ji otázkami, objímala, pobíhala po kuchyni… Ale to štěstí trvalo přesně dvě hodiny. Pak se v ní něco přepnulo.
Při obědě začaly připomínky: příbory ťukají, dítě moc hlasitě žádá přídavek, kolenem posouvá potah kuchyňské sedačky. Napadlo mě, jestli jí náhodou není špatně, třeba tlak nebo hlava. Ale bohužel, byla v naprostém pořádku. Jen prostě přepnula na plný kontrolní režim.
Do večera jsem slýchala přednášky o tom, že s vodou plýtváme jako pražská smetánka, zbytečně svítíme, ve sprše stojíme moc dlouho, ledničku otvíráme „donekonečna“, a hlavně – chodit po bytě je přísně zakázáno. Ani by mě nenapadlo, že jsme takoví nároční hosté a ničitelé harmonie. Všechno, co jsme dělali, ji rozčilovalo.
Druhý den jsem navrhla manželovi, abychom se vypařili – jen tak se projít, zajít do parku, nadýchat se vzduchu. Potichu, jako myšky, jsme se vytratili z bytu. Koupili jsme něco k obědu, zastavili se v kavárně. Když jsme se vrátili, tchyně nám se slzami v očích sdělila, jak jí Maruška strašně chyběla a jak si s ní chtěla jít ven… Ale prvně nám přikázala vytřít boty, i když venku bylo sucho jako na Sahaře. Manžel se pokusil situaci uhladit a poslechl, ale za lehký úšklebek dostal od matky vynadáno: „V domě musí být pořádek!“
Oběd probíhal v hrobovém tichu. Dokonce i Maruška seděla jako pěna, jako by tušila, že každé její slovo spustí novou vlnu „užitečných“ rad. Zkusila jsem to rozveselit – nabídla, že si tchyně může večer vzít vnučku na procházku, zatímco my s manželem zajdeme do kina. Odpovědí byl uštěpačný výpad: „Tak teď se mám celý den přizpůsobovat vám? Myslíte, že nemám co na práci?“
Málem jsem se zadusila. Mlčky jsem pohlédla na manžela – už všechno pochopil. Po večeři jsme si sedli a rozhodli se odjet dřív. Manžel jen řekl: „Asi jí opravdu překážíme.“ Vyměnili jsme jízdenky a zůstali ještě pár dní – z ohleduplnosti. Když se tchyně dozvěděla o našem odjezdu, spustila nářek: „To jsem té holčičky tak málo viděla…“ Nepřipomínala jsem jí, že veškerou iniciativu jsme měli jen my, ne ona.
Vyvrcholením byla scéna v den odjezdu. Tchyně chodila po bytu s výrazem tragické hrdinky a vzdychala, jako bychom jí celý byt rozbili. Ukázalo se, že důvod byl jinde – čekalo ji praní povlečení po nás. To už bylo moc. Klidně jsem navrhla, že zaplatím čistírnu nebo koupím nové. Odsekla s pohrdavým výrazem: „No jo, nějak si poradím!“
Rozloučili jsme se stroze, podle protokolu. Bez dojetí, bez slz. Ale když už jsme seděli ve vlaku, najednou zavolala… A se štkáním vyhrkla: „Strašně mi po vás chybí… Kdy zase přijedete?“
Hluboce jsem se nadechla a raději mlčela. Protože pokud se vrátíme, tak až za dlouho. Nebo klidně nikdy.