Můj tchán k nám začal chodit každý den. Nemám nic proti návštěvám, ale sežere všechno, co máme. Snažil jsem se o tom promluvit s manželkou, ale marně.
Před půl rokem jsme s mou ženou Alenou učinili těžké, ale nutné rozhodnutí – přestěhovat se do jiného města. Předtím jsme žili na okraji Ostravy, oba jsme pracovali v továrně a zdálo se, že to jde. Nežili jsme v přístřeší, ale ani jsme nestrádali. Rozuměli jsme si bez slov. Žádné hádky, žádné výhrady. Vše se ale změnilo, když ve fabrice začali propouštět. Nejdřív vyhodili Alenu, pak mne.
Úspory jsme skoro neměli – dvě děti, půjčky, a všechno, co jsme vydělali, šlo na jídlo a účty. Cítil jsem se, jako by se svět řítil do propasti. A v tu chvíli nám podal pomocnou ruku její otec – můj tchán. Bydlel v Brně a pronajímal svůj malý byt na perchem města. Byt nebyl v nejlepší kondici, potřeboval rekonstrukci, ale alespoň jsme měli střechu nad hlavou.
Přestěhovali jsme se tam – byl jsem mu upřímně vděčný. Ten gest tehdy připadal jako záchrana. První měsíc bylo peklo: peníze téměř nebyly, z posledních sil jsme sháněli jídlo pro děti a platili účty. Hledal jsem práci – bez výsledku. Chtělo to pověsit hlavu, ale držel jsem se. Alena se starala o domácnost a děti, já jsem se snažil najít cokoliv, abych nezešílel.
Když jsem dostal první zálohu v nové práci, málem jsem brečel. Začal jsem znovu dýchat. Makal jsem do noci. Vracel jsem se domů unavený, ale s pocitem, že se pomalu vynořujeme. Část peněz jsem začal dávat tchánovi – na energie a jako poděkování. Myslel jsem si, že se věci lepší. Ale ukázalo se, že to teprve začíná.
Tchán začal jezdit. Často. Nejprve „jen na chvíli“, potom „na oběd s vnoučaty“, a pak – každý den. A bohužel, nepředěl na pomoc. Nenakoupil, neuvařil, nepohlídal děti. Sedl si v kuchyni, zapnul televizi a jedl. Všechno. Co. Bylo.
Alena vařila – snídani, oběd, večeři. A já, když jsem přišel domů, našel jen prázdný hrnec. Všiml jsem si, že z lednice mizí jídlo. Mlčel jsem. Trpělivě. Ale jednou si začala stěžovat i Alena: byla unavená. Říká, že vaří od rána do večera, a přesto jídlo mizí. A já se na ni díval a myslel si: no, dětí máme dvě… proč potřebujeme třetího, dospělého?
Rozhodl jsem se. Sedl jsem si s tchánem a promluvil si s ním. Bez křiku, v klidu. Vysvětlil jsem, že to chápeme, že jsme vděční za byd, že je součást rodiny, ale… my taky bojujeme. Pokýval hlavou, řekl, že chápe. Na nějaký čas přestal. Dokonce občas přinesl koláče, jednou dokonce kuře. Ale po pár týdnech jeho „úsilí“ zmizelo. Vrátil se ke starým návykům – jablko dětem, a sám k našemu večeři.
Znovu jsem mluvil s Alenou. Ale jen pokrčila rameny: „Táta nám přece pomohl… je to jeho byt… má rád děti.“ To bylo vše. Argumenty došly. Mně došly nervy. Dřu se od rána do noci, šetřím na sobě, nosím děravé boty a starou bundu. A uprostřed toho všeho je člověk, který přichází a vyjídá lednici, jako by tu bydlel.
Nemám oporu. Moji rodiče jsou daleko, kamarádi mají svých starostí nad hlavu. Tchán si neč všímá, žena jako by nechtěla vidět. A já nevím, co dělat. Ano, pomohl nám. Ale jak dlouho tohle ještě potrvá? Jsem unavený. Už necítím, že mám domov.
A zatím jsme tady. Tová, ve které jsme kdysi pracovali, definitivě zkrachovala. Kolegové se rozprchli, nikdo se nevrací. Jsme na hraně. A cítím, jak s každým dnem tenhle domov, který kdysi začínal nadějí, vypadá čím dál víc jako klec…